Březen 18th 2017 Archiv

Kočič: „Já, ranní ptáče“

KočičVíte, nechci se chlubit, ale moje ranní vstávání poslední dny nezahrnuje stres ani náhodou. Naopak! Budí mě vůně kafíčka a křupnutí sušenky. Představte si – servis až do postele! Až tak milunkého chlapa mám! Žádné hmatání po budíku naslepo a trefování se s ním do protější zdi. Pěkně pomaloučku polehoučku, klídek, piánko…

Ačkoli – ne všichni v naší rodině prý začínáme den stejně. Naznačil mi to krvavý pohled mého drahého, který stylově doplňovaly kruhy pod očima, že by se na nich dalo cvičit, když mi roztřepanou rukou podával v 9 ráno sušenku. To mě zaujalo. Usrknu kafe a ptám se: „Cože dneska tak rozjuchaně?“. Věnoval mi skelný pohled: „Víš, mám našeho kočiče opravdu rád. Je to skvělá kočka a je jak děcko. Ale dneska ráno jsem si fakt přál, aby aspoň na hodinu chcípnul. Potřebuju se konečně vyspat!“ Kafe mi zaskočí v krku a já se málem udávím! „Kchrrrr… Chhrrr… CO?!“

Abych vysvětlila situaci. Náš kocourek nás má „označkované“. Já jsem křesílko, chlap postýlka. Ke mě si kočič chodí poležet během dne a pomazlit se. K chlapovi se v tu dobu ani nepřiblíží. Jen zalehneme do postele, role se vymění. Kocour se nasormuje mému milému k nohám (v lepším případě, v horším mu balancuje na boku nebo na břichu) a tam vytuhne. A nehne s ním ani hever. Prý je to jako spát s cihlou na kotníkách. Prostě boží. Jenže! Ráno situace ohledně dělení rolí není jiná. Kočičova logika je bezchybná: „Pánečci jsou v posteli. Ta, co chrní nalevo, je křesílko a patří do obýváku. Otrok napravo slouží v ložnici a stará se o mě, když máme spinkání. Je půl šesté. Já už nemám spinkání. Ale jsme pořád v ložnici. Postýlka by měla taky vstávat!“ (Pokračování textu…)