Šik jako Francouzka (Isabelle Thomas, Frédérique Veysset)

Šik jako FrancouzkaZbožňuju knížky o Francouzkách! Mám jich doma hned několik a listuju v nich pořád dokola! Hledám v nich inspiraci, tipy pro reinkarnaci mrtvého šatníku nebo nákup nové kosmetiky, pobavení, zamyšlení… Upřímně – nejde o nějaké extra intelektuální čtení, které by řešilo případný lék na rakovinu a návody na světový mír. Tenhle typ knížek je ale přesně tím, čím doufáte, že bude a co od něj očekáváte – odpočinkem. Relaxem s nohama na stole a kafíčkem v ruce. Co víc si přát?

Když jsem tedy v regále supermarketu onehdá zahlédla obálku s názvem „Šik jako Francouzka„, odolávala jsem jen chvilku. Stačilo si dát na pomyslné misky vah pár „pro“ (jupí, nové čtení! Rozšiřuju sbírku!) a jen tak pro formu zkusit najít nějaké „proti“ (marně) a nebylo co řešit. Knížka se u mě zabydlela raz dva a já se těšila, až obřadně obrátím první stránku a na půl dne se zapomenu na pokecu s autorkami Isabelle Thomas a Frédérique Veysset.

Jaké bylo ale moje překvapení, když se namísto příjemně stráveného času nad knížkou dostavovalo spíše rozladění, mrzutost a chvílemi i vztek…

Víte, já chápu, že vydat knížku není legrace. Stojí to spoustu úsilí a práce nemalé skupinky lidí. Věřím, že každý v týmu má svůj úkol, který se snaží svědomitě plnit, aby výsledné dílo stálo za to a čtenář získal dojem, že jeho peněženka zhubla díky fajn věci, kterou si začlení do knihovničky a ke které se bude rád vracet. Ale co je sakra tohle?!

V knížce není nouze o překlepy (na jedné dvoustraně rovnou 2!), což mě dokáže při čtení pekelně rozlítit. Je mi jasné, že tiskařský šotek může zapracovat a někde se vám prostě přehodí nebo nedotiskne písmenko. Dokážu se smířit s tím, když něco takového potkám v knížce JEDNOU. Ale abych našla takových chyb jen tak namátkou třeba 6?! To byl člověk, který má kontrolu na starosti, ten den namol?! (Pokračování textu…)

Jo Nesbø – Levhart

Jo Nesbø - LevhartOdjet k moři bez knížky? Nevím jak vy, ale já můžu být klidně v tom největším ráji na světě, a stejně se mi některý den přihodí, že si potřebuju na pár hodin zalézt s knížkou, nevidět, neslyšet, nevnímat. Relaxovat. Přišla jsem totiž na to, že pro mě poslední dobou neexistuje lepší způsob odreagování, než se zahryznout do některého z příběhů, který jsem si přinesla z knihovny. A abych zůstala věrná tématu, které jsem nadhodila na blogu koncem jara – nedalo se jinak, než přihodit do zavazadla Harryho Holea. Muhehe.

Protože severské krimi, to je v poslední době moje. A paradoxně čím víc brutálnější, tím víc si mozek odpočine. Že jsem tak trochu magor? Jo. Ale pekelně si to užívám :-D

Teď naposled mi ruka do police vystřelila pro knížku Levhart, kterou má na svědomí můj oblíbenec Jo Nesbø. Jen tak mimo řeč – vůbec mi netrhá žíly, že čtu celou Harryho sérii na přeskáčku. Jednou je některá postava mrtvá, v další knížce obživne, pak zase natáhne brka… Hele, vůbec mě to netrápí. Jsem schopná s takovými detaily žít a nemám s tím nejmenší problém. Ostatně – zmiňovala jsem se někdy o své úžasné schopnosti podívat se na film a další týden vůbec netušit, o co v něm šlo a jak vlastně dopadl? Ne? Super vlastnost. Ušetří vám to spoustu času při vybírání filmů, jakožto kulise k večernímu křupání popcornu. Jednoduše si vyjedete žebříček těch nej třeba na csfd.cz a frčíte je pořád dokola :-D Nevěřili byste, jaká je úleva si oblíbit nějaký seriál a moct se na něj dívat do zblbnutí, protože zkrátka zapomínáte jednotlivé epizody.

Zase odbočuju úplně jinam, než jsem původně chtěla. Zpátky ke knížce. Ve zkratce jde v příběhu asi o tohle: „8. díl krimi série o detektivu Harrym Holeovi. Norským hlavním městem otřásl nález dvou ženských těl i způsob jejich smrti. Obě totiž utonuly ve vlastní krvi. Oddělení vražd čelí záhadě – bodné rány ve tvářích obětí jsou četné, pravidelné, a navíc byly vedeny zevnitř úst. Jaká vražedná zbraň je mohla způsobit? Mladá kriminalistka Kaja Solnessová je vyslána do Hongkongu, aby odsud přivedla zpátky do Osla jediného člověka, který může takový případ vyřešit. Jenže Harry Hole se v milionovém městě skrývá nejen před věřiteli, ale zvláště před vzpomínkami a přízraky z minulých případů a nemá sebemenší zájem se do vlasti vrátit. Kaja se musí uchýlit k citovému vydírání. Vyšetřování pak Harryho zavádí nejen na zasněžené opuštěné pláně v norských horách, nýbrž i do horké Afriky na úpatí sopky. A jde v něm o život. Vrah je silný, chytrý a bezskrupulózní a v souboji s ním bude muset Harry obětovat víc, než čekal.“ /zdroj: jonesbo.cz/
(Pokračování textu…)

Lars Kepler – Hypnotizér, Paganiniho smlouva

Lars Kepler - Hypnotizér, Paganiniho smlouvaPrvní knížka, kterou jsem od tohoto švédského manželského dua vystupujícího pod pseudonymem „Lars Kepler“ četla, byla „Svědkyně ohně„. Neuvěřitelné dílko, které jsem díky křeči z napětí nemohla dát z ruky, ani kdybych nakrásně chtěla. A tak jsem při výběru v knihovně neváhala a okamžitě hmátla i po dalších dvou románech, jejichž hlavním hrdinou je opět kriminální komisař Joona Linna.

Teď, s odstupem několika dnů a hodin v závislosti na dočtení každého z nich ale říkám, že kdybych zvlášť u Hypnotizéra věděla, co mě čeká, tak bych si možná půjčení i rozmyslela! :-D Zhruba první třetina knihy je totiž něco mezi blouděním potemnělou Bratislavskou ulicí v Brně a čekáním ve frontě na dávku léků testovaných na lidech. Bude vám z toho hrabat. Budete se bát. A do zátylku se vám zakousne paranoia. I když se půjdete v noci vyčůrat, rozsvítíte celý barák jak nově otevřené kasino v Las Vegas.

Tohle nebylo příjemné mrazení. To byl prachobyčejný útok na ty nejzákladnější lidské strachy a syrový děs v koncentrované podobě. Přísahám, že kdyby na mě někdo při čtení jen bafnul, tak ho s pětkrát zvětšenými zorničkami a za divokého řevu ubiju záložkou do knížky. Tak jsem se bála. (Pokračování textu…)

Lars Kepler – Svědkyně ohně, Michaela Klevisová – Ostrov šedých mnichů

Lars Kepler – Svědkyně ohně, Michaela Klevisová – Ostrov šedých mnichůOd první knížky jsem si v duchu Joa Nesbøho překřtila na spisovatelského génia, od kterého hodlám přelouskat každičké písmenko, které kdy vydá. Hlavní hrdina jeho detektivek – Harry Hole, je totiž můj dospělácký hrdina. Mám z něj skoro dojem, jako kdybychom byli staří známí a baví mě. Avšak manželské duo taktéž ze Skandinávie, které světu dodává čtivo pod společným pseudonymem „Lars Kepler“, lehce zmírnilo mou „nesbøovskou“ zatvrzelost. Resp. přesvědčení, že by měl Nesbø kempovat na vítězné příčce osamoceně. Za všechno může kniha „Svědkyně ohně„, kterou jsem včera v noci po několika dnech dočetla. Protože to bylo něco NEUVĚŘITELNÉHO!

Knížku jsem začala číst před pár dny, a to zhruba ve 3 ráno, kdy jsem nějak nemohla zabrat. Komár, přetažení, horko, myšlenky rozutíkané na všechny strany. Blbá směsice okolností, skrz kterou se do říše snů putuje těžko. A tak jsem vstala, rozsvítila lampičku v obýváku, obložila se peřinkami jak sultán v lenošce (čehož okamžitě využil kočič) a začetla se do příběhu. (Pokračování textu…)

Jo Nesbø, Michaela Klevisová a Sirotčinec slečny Peregrinové

Knihy

Všimla jsem si, že se u mě střídají dvě období. Buď nečtu vůbec (snad vyjma SMSek), nebo naopak hltám knížky po stozích a nezastaví mě ani krvavé bělmo a padající hlava ve čtyři ráno. Momentálně se nacházím ve druhém stadiu, kdy si užívám duševní stravu v nevídaném množství a objevuju pro mě naprosto nový kout literatury. Totiž detektivky.

Zaháčkovala mě Míša Klevisová, dílo zkázy dokonal Jo Nesbø a momentálně se snažím zjistit, co je zač hlavní postava Galbraithových románů – totiž Cormoran Strike. A jestli spolu budeme vycházet. První čtecí rande nedopadlo vůbec špatně, vzhůru do další kapitoly…

Dnes vám ve zkratce ukážu, co mi prošlo knihovničkou od posledně, kdy jsem se tu rozvášňovala nad francouzským kulinářstvím a děsivými sněhuláky. Moc velký rozdíl v zaměření ale nečekejte… Jak jsem nastínila už v úvodu – detektivkový žánr mě chytil a nějakou chvilku nejspíš nepustí. Alespoň než přelouskám všechny případy Harryho Holea :-) K čemuž se dají vlastně vztáhnout první dva čtecí tipy… (Pokračování textu…)

Jo Nesbø – Sněhulák, Peter Mayle – Francouzské Hodokvasy, Janusz A. Zajdel – Limes Inferior

KnížkyNespavost je zlo. Obludně velké, hnusné zlo. Už jsem dřív zažila i stav, kdy jsem 2-3 dny nebyla schopná v nějakou příčetnou hodinu vytuhnout a odebrat se do říše snů. Bylo to hrozné a trvalo to x týdnů. V tu dobu bych byla schopná obětovat i malé zvířátko, aby se mi podařilo se vzdálit hranici šílenství a konečně vypnout mozek. Tak zoufalá jsem byla.

Dneska ale vím, že nejhorší věc, co může člověk udělat, když to na něj přijde a ví, že nezabere, tak propadnout stresu. Nejlepší je prostě vstát a jít něco dělat a nepřipouštět si, že byste mohli nespat dýl, jak jednu noc. Běžte si číst, uvařit čaj, juknout na film, pokecat s kočičem… Cokoli. Je blbost zírat do stropu a ohlodávat si nehty až k loktu u myšlenky, že možná zase začíná období nespaní. Kravina. Vstát, zabavit se, no stress. Ten nastane až po rozednění, kdy musíte po probdělné noci normálně fungovat. Nebo se to od vás alespoň očekává.

Věděli jste, že spousta řidičů by nesedla za volant po tom, co si dali pár loků piva, ale že jim nepřijde jako větší problém se autem přepravit z místa A do místa B, když jsou unavení a nevyspalí? Přitom probdělá noc se dá prý přirovnat k jednomu promile alkoholu v krvi. Psali na netu. Což mě tak zpětně napadá, že by vysvětlovalo zmatený pohled paní lékárnice, která mě dnes obsluhovala. Ono se asi nestává často, že vám do kšeftu přijde člověk, který vám soustředěně odezírá ze rtů informaci, kterou si následně asi 3 vteřiny přehrává v mozku a teprve poté je schopen velmi pomalu reagovat. A ještě tak všelijak. Tedy – jestli to tu paní lékárnice bude někdy číst… Nebyla jsem našrot. Fakt ne. Ani pokoutně nenasávám za dveřmi kabinek veřejných hajzlíků. Jen jsem v noci nemohla usnout, tak proto ten podivný výstup… Pardon :-D (Pokračování textu…)

Michaela Klevisová – Dům na samotě a Čekání na kocoura

Znáte ten pocit, kdy obrátíte poslední list knížky a v hlavě se vám perou dva protichůdné pocity? Radost nad tím, že znáte konec a víte, jak příběh dopadl. A zároveň malý smutek, že jste přece jen došli až sem a vyprávění nepokračuje?

Mě se tohle stává pořád. Na jednu stranu chci hrozně moc vědět, co se s mými hrdiny děje. Na druhou stranu bych ráda, aby knížka měla aspoň milion stránek. Kolikrát i chápu, proč mají telenovely tisíc dílů… :-)

Včera jsem se zastavila v knihovně vrátit dvě detektivky od Michaely Klevisové, které mě v posledních dnech přikovaly do křesílka. A ani křeč v noze, vzteklý kočič s prázdnou miskou nebo podivně rychle ubíhající čas na hodinách mě nepřinutily vstát a čtení odložit. Vlastně kecám. To se týkalo jen první knížky „Kroky vraha“. Druhý písmenkový poklad – „Dům na samotě“ jsem louskala v posteli. S kocourem. Rozhodli jsme se, že si uděláme lenošivou neděli. Já se zakutala pod deku, kocourek se za stálého předení stočil vedle mě (hlídal záložku do knížky – velmi zodpovědný úkol!) a takhle jsme se prokousali řádky až k večeru. Až mi to bylo trochu blbé vůči samotné Lady Klevisové. Psaní knížky přece není legrace na tři odpoledne! A já ji takhle nenažraně slupnu během dne… Je to stejné, jako u vaření. Děláte se s tím celý den, pak se ke stolu nahrne banda strávníků a za čtvrt hodinky zbude po krásně naaranžované krmi jen hromada mastných talířů a pár nafouklých bříšek. Nikdy jsem nepochopila, jak může někoho tahle sisyfovská práce kolem vaření bavit a chtěla bych těmto lidem vyjádřit neskutečný obdiv. A to samé vlastně i spisovatelům. Ale tam tu zábavu a uspokojení nad přibývajícím textem nějak pobírám… :-) (Pokračování textu…)

Michaela Klevisová – Kocour z Montmartru a Kroky vraha

Dnes nekosmeticky. Musím se s vámi podělit o dva parádní tipy na čtení! Momentálně toho mám plnou hlavu, tedy pěkně zatepla vykecat na blog! :-D

Mám nový spisovatelský objev. Pořád mi jdou oči šejdrem z probdělé noci, divokých snů a strnulého louskání poslední třetiny knížky během dnešního odpoledne… Ale jsem nadšená! Tohle se mi naposled stalo, když jsem dočetla Dana Browna a jeho Inferno, které považuju za jednu z nejlepších knížek, která mi kdy prošla rukama. Brown je totiž velmistr ve vyprávění příběhů a dávkování písmenek v tu pravou chvíli. A vy si připadáte jako feťák, který nutně potřebuje zhltnout další větu, odstavec, stránku…! Jinak se vám hlava rozskočí napětím a fantazie nedá pokoj! Jedním dechem. Tak se čtou jeho knížky a ne jinak.

A právě Dana Browna v sukních jsem objevila naprostou náhodou v knihovně pod jménem Michaela Klevisová. Zaujala mě obálka. A jméno knížky – „Kocour z Montmartru„. Znělo mi to vtipně. A vzpomněla jsem si na Amélii. Miluju ten film. A kočičáky. Dokonalá kombinace, ne? Doma jsem se do knížky začetla u snídaně. Jen tak. Abych zabila čas, než cinknu o dno misky s rýžovou kaší.

Začalo to jednou povídkou u snídaně. Skončilo to zvednutím zraků od knížky a časem k obědu. (Pokračování textu…)

Pařížankou v Česku

Francie

Když jsem před třemi lety dostala od mamky knížku Elizabeth Gilbert – „Jíst, meditovat, milovat“, trvalo mi docela dlouho, než jsem ji přelouskala celou. Přišla mi úžasná a zároveň děsivá. A taky jsem u ní brečela jak malé děcko a na pár stránkách si rozmáčela písmenka. V podobných chvílích jsem knížku odkládala do šuplíku a vracela se k další kapitole třeba až o týden později. Před několika dny jsem se do čtení pustila podruhé a málem dostala infarkt. Pokud jsem měla už poprvé dojem, že čtu vlastní deník, tentokrát se pocit ještě znásobil. Bylo to tak strašně zvláštní! Jednotlivé dílečky puzzle, které mi tehdy přišly vysoce absurdní, přehnané a nepasující do celkového obrázku, najednou dostaly reálnou podobu a do skládačky zapadly tak lehce, jako správný klíč do zámku.

Vlastně je mi fuk, jestli je příběh podle pravdy, nebo si jej autorka kompletně vycucala z prstu. Vůbec mi na tom nezáleží. Nicméně podobné knížky, které ve vás cosi probudí (ať už vztek, slzy, nadšení nebo inspiraci) mě hrozně baví a hýčkám si je v knihovničce, jako kdyby byly ze zlata. A nejen o vážných životních tématech, ale hlavně ty odlehčené! :-) Už jsem se třeba někdy zmiňovala, jak nadšeně sbírám knihy o Francouzkách, resp. Pařížankách? Paradoxně jsem v hlavním městě Francie nikdy nebyla a v nejbližší době se tam ani nechystám. Jen mě na tomto tématu něco velmi fascinuje, baví a považuju ho za super odpočinkový relax. (Pokračování textu…)

Coco Chanel

Na prvním stupni základky to bylo jednoduché. Četla jsem striktně jen Gabru a Málinku od Amálie Kutinové a tvrdošíjně odmítala louskat cokoli jiného. O pár let později mi čtenářský obzor se stejnou urputností zabrala Lenka Lanczová. Hltala jsem všechny její tituly, které byly k dostání a dnes můžu říct, že vyjma pár novinek, které ušly mé pozornosti, jsem od ní přečetla všechno a na těchhle knížkách vlastně vyrostla.

No a dneska? Čtu skoro všechno. Dobře se pobavím u Shakespearových komedií, skončím škytající v slzách u Ludmily Vaňkové, ohlodám si nehty až k loktům při napínavých knížkách od Browna, nebo se mi zvedne kufr nad podrobným popisem mrtvolky v hamburgerech u Robina Cooka… Záběr žánrů je široký :-)

No a při poslední návštěvě knihovny mi kromě jiného padla do oka knížka, kterou napsal Henry Gidel, s prostým názvem „Coco Chanel„. Tenhle autor se zaměřuje na biografie osobností spojených s životem a dílem s Paříží a dílko sepsal s použitím dosud neznámých pramenů a rozhovorů s významnými svědky, kteří Coco Chanel znali osobně… (Pokračování textu…)

1 2