[všechny postavy a události jsou smyšlené… jakákoli podobnost se skutečností by byla čistě náhodná… a skvělá!]

„Óóó sóle míííooo…“

Ach, už bych si mohla za tu dobu zvyknout… ale stejně mě to každé ráno překvapí úplně stejně. Nicméně uznávám, že gondoliéři zpívat fakt umí. Žádné žabí skřehotání, které by ve vás vzbuzovalo touhu vzít pantofel a dobře mířenou ranou z balkónu si zajistit trochu klidu. Vždycky mě napadne, kdoví která dvojice má zrovna teď to štěstí, že si může užít romantický výlet lodičkou po zákoutích Benátek. Hned bych s nimi měnila. Nechat se houpat na vlnkách moře, vedle sebe chlapa, co mi bude do ouška šeptat všechny ty krásné věci… A kdyby se k tomu přidal ještě západ slunce a břehy osvětlené v šeru lucerničkami… to by pak bylo úplně…

„Signora Bebe! Už jste vzhůru? Výborně! Luigi právě přichystal snídani. Mám vám vyřídit, že vás čekají vaše oblíbené perníkové koláčky s čokoládovou polevou. Šla jsem okolo kuchyně a voní opravdu nádherně! Musela jsem se ovládat, abych si taky nezobnula! Šup z postele ven, po snídani jsem vás objednala ke kadeřníku Giannimu, jak jste chtěla. Říkal, že měl sice trochu problém sehnat ten šampon, co máte nejradši, ale nakonec se mu to přece jen povedlo. A abych nezapomněla – už včera večer volala Nathalie od Tiny a chtěla vědět, kdy vás má dnes čekat s večeří. Řekla jsem jí, že Frederico jí dá vědět s předstihem, ještě než přistanete v Saint Tropez. Jinak veškeré důležité vzkazy jsem vám nechala na lístečcích u telefonu. Kdybyste ještě něco potřebovala, stačí zazvonit. Jdu vám připravit věci do letadla.“

„Díky moc Giulie, jsi zlatá. Nevím, co bych si bez tebe počala…“

Tahle ženská by měla nosit svatozář. Je až neuvěřitelné, kolik toho zvládne zařídit. Tady v Benátkách je to moje pravá ruka a neexistuje snad nic, s čím by si raz dva neporadila. Musím se zmínit Olivierovi, ať jí zvýší prémie. Fakt si to zaslouží.

Líně se v posteli protáhnu a jedním mžurkajícím očičkem si vychutnám krásný výhled na canal Grande, kde se to hemží loďkami… zvláštní, kolik lidí je takhle brzo ráno vzhůru. I když „brzo“ je v mém podání asi hodně relativní pojem. Zíváním si div neroztrhnu pusu, ale přece jen se donutím konečně vstát z postele a začít trochu žít. Jako každé ráno se zombíkatá doploužím na terasu, kde na mě čeká můj denní příděl kofeinového životabudiče. Zrak mi přitáhne i miniaturní sušenka položená vedle šálku s espressem, což mi vykouzlí na tváři lehký úsměv. Luigi myslí na všechno. Má v malíčku, co přesně moje chuťové buňky po ránu chtějí. Musím za ním pak zajít a říct mu podrobnosti o té včerejší večeři.

Bradley se totiž rozhodl uspořádat pro mě slavnostní rozlučkovou párty a za nic na světě si nechtěl dát vymluvit, ať to tak nehrotí. Prý mě ještě chce vidět, než se mu zase na pár měsíců ztratím. Měla jsem trochu nervy, abych tam vůbec někoho znala, ale příjemně mě překvapilo, že se zastavila Luc s Colinem Firthem a Moora s princem Harrym. Sice byl kapku trapas, když se Harry sťal z toho silného vína a pobíhal s nahým zadkem po recepci… ale Moora nás ubezpečila, že to není poprvé a navíc má zadek fakt hezký, takže to ani tolik nevadí. Aspoň se bude vyjímat na titulní stránce bulváru.

Z pobaveného rozjímání mě vyruší Luigiho hluboký hlas, když na mě volá z přízemí, kdy se jako paní ráčí dostavit na snídani. Že ty koláčky nebude pořád přihřívat. Je trochu háklivý na to, když chodím pozdě a jeho temperament mu nedovolí si rozladění nechávat pro sebe. Ale stejně bych ho neměnila. Je to totiž ten nejlepší kuchař na světě!

V cuku letu na sebe hodím šaty z nejnovější limitky od Dolce & Gabbana, které jsem od těch dvou dostala coby dárek k svátku a které tuze ráda nosím. Obuju křusky od Blahnika, popadnu diamantový náramek, nad kterým jsem slintala onehdá u Cartiera a Bradley byl tak hodný, že mi ho pak koupil jako překvapení, a utíkám za Luigim do jídelny, div se na schodech nepřerazím.

„No to je taky dost, že se signora rozhodla nás poctít svou návštěvou! Čokoláda na koláčkách při vychladnutí popraskala! Na dvou místech! Dio mio, takové neštěstí! Jak to teď vypadá?!“ Obejmu ho a vlepím mu pusu na tvář: „Ale Luigi, víš přece, že jsem s tím časem odjakživa trochu na štíru… Příště se polepším, slibuju!“

Sice vypadá ještě kapku nabručeně, ale je na něm poznat, že se nevydrží nikdy zlobit dlouho. „Dobře teda. Příště ale určitě!“ Načež odejde zpátky do kuchyně, cosi si brumlajíc pod fousy a nechá mě tu samotnou, ve sluncem zalité a ve venkovském stylu zařízené jídelně. Nevadí mi to, mám ráda u snídaně trochu klidu.

Stihnu si aspoň přečíst pár článků v novinách. Seberu jeden výtisk z hromádky novin, které mi Giulie přichystala na výběr, a pomerančový džus zrovna vyprsknu na bělostný ubrus! Sakra s tím Harrym si ale pospíšili. Jeho nahý zadek na mě kouká z přední stránky! Tomu říkám zajímavá kulisa ke snídani!

Na chvilku se přestanu zabývat zadními partiemi těla nejmladšího člena královské rodiny a konečně si užiju svoje milované perníčky ke snídani. Ó Luigi, ty kouzelníku… mňam!

Pak už je čas vyrazit konečně do víru velkoměsta. V předsíni popadnu první kabelku od Vuittona, co mi padne do ruky, nasadím brýle Chanel, které zbožňuju hlavně proto, že mi není nikdy vidět do očí, a zahalím místnost do oblaku pivoňkové vůně, kterou jsem si začátkem července pořídila při výletu do Verdonu. A můžu ven. Marco už netrpělivě obšlapuje na mole u lodi a přijít o pár vteřin později, už by si zapaloval další cigaretku. Takhle se podívá na mě, zpátky na krabičku cigaret, pak zase na mě… Trochu si povzdechne a pomůže mi nastoupit do motorového člunu. „Marco, víš, že to není zdravé a Monique to nesnáší!“ „Vím, Bebe, vím… ale když mě to tak šmakuje… Si zkus představit, kdyby ti někdo sebral čokoládu!“ Musím kapitulovat. Dostal mě. Už ani nepípnu proti jeho krabce cigaret.

Před kadeřnictvím už nadšeně stepuje Gianni a vypadá, že má opravdickou radost, že mě vidí.

„Buon giorno, Bebe! Come stai? Tolik jsem se na tebe těšil! Na dnešní dopoledne jsem dokonce nepřijímal žádné objednávky, ať si můžeme zase pořádně pokecat!“ Mezitím už mě postrkuje ke dveřím kadeřnictví a volá dozadu na Sofii: „Sofi! Té verde per mia cara Bebe! Pronto!“ a už zase mluví ke mě: „Říkala ti Giulie, že se mi povedlo sehnat ten šampon od L’Occitane? Sice trochu nechápali, proč vypravujeme letadlo jen pro jednu tubu s kosmetikou, ale když jsem řekl, že je to pro tebe, tak toho poslali rovnou celou krabici! No chápeš to?!“ Upřímně – chápu. Moje tržby jim tvoří nemalé procento zisku.

Pak už se jen pohodlně usadím, aby Gianni mohl pobíhat okolo a ušetřit mi hromadu nervů s mytím, fénováním a vůbec staráním se o vlasy. Odcházím od něj vždycky jak znovuzrozená a hodně mě baví si pak domlouvat na ten den co nejvíc schůzek. Gianni to s vlasy vážně umí a je to vidět!

Pak už jen zbývá obvolat holky a upřesnit, v kolik je Marco vyzvedne, abychom se u letadla sešly ve smluvenou dobu. Přece jen jsme chtěly ještě dnes stihnout navštívit Tinu. Od té doby, co si pořídila vilu v Saint Tropez ji člověk nevidí na fotkách jinak, než se spoustou krásných kluků na jachtě! Tam přeci nemůžeme chybět! Asi se začínám na tenhle výlet hodně těšit… :-)