Itálie, Milano

Milano

Mi jednoho krásného dne došla sms. Prý – co děláš 8.6.? Zamyslela jsem se. Co bych dělala. Je to sobota, takže klasický průběh. Probudím se po obědě, povečeřím snídani, pyžamo sundám večer než půjdu do vany a rozvrkočené vlasy učešu následující den.
Ta samá otázka následovala osobně.
„No co dělám… zatím nevím…“, hraju důležitou. „Proč?“
„Letíme do Milána na kafe.“
[spadlá čelist, polknutí nasucho, „tyvole!!!“ v duchu]

Éroplán jsem zatím znala jen zvenčí. A Miláno z mapy. Hurá za dobrodružstvím!

Den D, po 12h

Jdeme přesvědčit letištní kontrolu, že nepašujem drogy. Pán u přepážky se dívá chvíli na mě, chvíli do pasu. Poté konstatuje, že jižní Moravu rozhodně nezapřu.

Vyhopkáme na palubu, usadíme se těsně za křídlo a čekáme, než nám letuška názorně předvede, co dělat v případě, že by se letadlo poroučelo k zemi. Po pár minutách pantomimy s nafukovací vestou a kyslíkovou maskou si vzpomenu na vtip, kdy letuška těsně před havárií oznámí cestujícím, ať si vytrhnou poslední stránku ze svého pasu, tu smotají do ruličky a nacpou do prdele. Důvod? Aby měli záchranáři ušetřenou práci při identifikaci.

Potlačím cuknutí koutků a slzící oko a radši se dívám z okna, jak se začínáme rozjíždět. Vzpomenu si na cestu autem po D1. Rozjezd letadla po ranveji se tomu velmi podobá. Když už není kam zrychlit, najednou drnčení ustane. Letadlo se vznese. Se zatajeným dechem sleduju zmenšující se domečky dole pod náma… To je náááááádhera! Ten výhled! Fíííííííííííí! Vypadám jak malé děcko, které dostalo vysněného Spidermana k vánocům.

Milano

Milano

Let trval něco málo přes hodinku. Naprostá pohodička, včetně přistání. Nechápala jsem, proč mají někteří z létání strach…

Vystoupíme v Miláně na letišti, celí naradovaní, jak je tady teplo a fajn luft a tak vůbec. Jdeme hledat něco jako autobus. Protože k hotelu je to cca 50 km. Což je pěšky drobet z ruky.
Hned před letištěm je nádraží, kde se rukama nohama doptám jednoho z řidičů, jestli hodlá valit do centra. Jeho „no no“ mě trochu nasere, ale když vzápětí ukáže rukou na vedlejší autobus se slovy „to center„, jsem spokojená a zavolám na zbytek účastníků zájezdu. Necelá třičtvrtěhodinka uběhne jak nic.

Ještě než vůbec začneme hledat hotel, je potřeba vyřešit jeden zásadní problém, kdy polovina osazenstva usoudí, že nelze pokračovat v cestě, aniž bysme si dali zmrzlinu. Já si dala kokosovou… Ještě teď mi kape mlsná slinta. To byla taková dobrota! Ale TAKOVÁ!!!

Mlsounům bylo vyhověno, můžeme jít hledat hotel. Což se nám zanedlouho povede. Bydlení je to tuze pěkné a fajnové. Hlášky jako „no to mě poser, kolik ručníků!“ a „helé, ta televize má i české menu!“ snad netřeba komentovat.

Necháme hotel hotelem a jdem prozkoumat kousek města. Mraky obchodů s tunou kabelek, bot, hader, ještě víc lidí, bolest za krkem z neustálého dívání se všude kolem, test italského metra, několik zmrzlinových repete a vynikajících kafíček… a pizza!

Milano

Milano

Milano

Milano

Co víc si přát! Netuším, kolik jsme mohli za den nachodit kilometrů, ale podle počtu puchýřu a bolesti nohou předpokládám, že jsem svůj pomyslný kroko-limit přešvihla hned několikrát. Kdyby to bylo fyzicky možné, opuchnou mi nejen nohy, ale i balerínky.

Mimochodem – pamatujete si ten pocit, kdy přijdete do cukrárny a všude kolem vás úžasně voní dorty a buchty a koláče? A vy byste nejradši požrali všechno najednou, protože se nedokážete rozhodnout, na co máte největší chuť? Tak nějak podobně vypadala snídaně další den. Až na to, že my si mohli vybrat od všeho kousek. Málem jsem praskla! Tolika dobrot! Ňam ňam ňam… Mít šatovku, rvu to do kapes jak Keliška na později…

Cestu zpátky jsme už absolvovali jak velcí frajeři a bez bloudění. Nějaké Miláno? Pffff, tu se přeci nedá ztratit. Ještě poslední pizza a kafíčko na letišti… A pak hurá domů.

Když jsme předchozí den přistávali v Miláně, trochu zklamaně jsem konstatovala, že nebylo žádné vzrůšo a že let byl opravdu superklidný… Že já nedržela hubu…

Už při odbočování na odletovou ranvej pilot usoudil, že bude nejspíš velká prdel dupnout letadlu na krk co to jde. Později mi bylo řečeno, že nám za zadkem přistávalo další letadlo, takže šlo o nutnost dostat se z letiště co nejdřív pryč.

Zdárně jsme se vznesli a nechali Miláno pod námi. Uběhlo pár minut. Letadlo sebou začalo malinko cukat. Prý se máme připravit na lehké turbulence.

Milano

Milano

Milano

Milano

Milano

Letušky si sedly na svá místa a připoutaly se. To mi přišlo divné. Vzápětí jsem pochopila. Letadlo se během vteřiny propadlo dolů a já ucítila žaludek až v krku. První myšlenka? Paradoxně něco o tom, že to bylo super a aspoň bude sranda. Nicméně při pohledu do tváří spolucestujících mi došlo, že kdybych něco podobného vypustila z huby nahlas, dostanu vzápětí přes držku z několika stran najednou a vyražené zuby by byly můj nejmenší problém.

Nechala jsem si tedy dojmy pro sebe a sledovala, jak sebou kabina letadla škube čím dál víc. Začínám chápat, proč s náma mamka odmítala chodit na kolotoče… Turbulence ustaly až kousek před Prahou. Trochu mě znervóznila blížící se bouřka. Ale frajeři s letadlem zvládli přistát, než vůbec dopadly první kapky na zem. A nutno podotknout, že přistání nebyla žádná klidná sranda…

Kdybych měla pracovat jako pilot nebo letuška, beru si s sebou pravidelně hnědé bezpečnostní trenýrky dlouhé až po kotníky. S gumičkama dole. Vážně. Jinak byl ale výlet naprosto parádní a já už přemýšlím, kam se vydat příště.

A co vy? Podělte se o tipy na výlet! :-)



33 thoughts on “Itálie, Milano

  1. Jaký parádový gastro výlet! To muselo být žůžo! Dala bych si to všecko – kafe, zmrzku, pizzu, … prostě všecko! A fotky z nebe sů parádní taktéž!

  2. Téda fotky mě dokonale nalákaly, hrozně ráda cestuju, To si taky musíme někdy s přítelem udělat takový výlet. A turbulence mě taky baví :D

  3. Taky znám pár lidí, co jeli takhle skoro na otočku do Milána, kamarád tam jezdí pravidelně nakupovat.. musí to být super, asi taky zauvažuju! :)

  4. Jé, on má easyjet nějaké levné letenky do milána, že jste tam jeli takhle na otočku? Já hodně lítala za levno do Říma s wizzairem (jednou za 225Kč =D)- měla jsem poblíž přítele na erasmu.
    A pak chci určitě někdy vlakem do Drážďan – taky na otočku.=)

  5. Miláno mám na seznamu míst, kam chci jet, takže jsi mě svým článkem zase ještě víc navnadila. Jinak italská zmrzlina je naprosto nepřekonatelná! Zblajznu tři kopce na posezení a ještě to dojím po mé polovičce :-D, zmrzku tu můžu!

    Jinak z těch dostupnějších míst, která máme v plánu (odlet do USA za čtrnáct dní nepočítám :-D ), se na podzim chystáme do Berlína na pět dní. Byla jsem tam s mámou na dva dny a strašně se mi líbil, tak teď tam vyrazíme autem s manželem.

    1. Chápu, Terko! Na italské zmrzce a kafi bych v klidu přežila x dní :-D

      A tuze závidím odlet do USA! A Berlííín! Tam sem taky nebyla… To chce napravit :o)

      Zdravím a ať se na výletě líbí ;-)

      Bebe

  6. Bezpecnostni trenyrky :D V bezpecnostni hnede barve hadam. Ja si pamatuju, jak jsem porve letela… bylo mi asi 12, kultivovane jsem si objednala kafe, jako radoby dama jsem si do nej chtela dat cukr…a misto toho jsem tam vysypala sacek pepre, melo to dost podobnej obal :D a

    1. Muheheee, a bylo po dámě :-D Jsem takhle jednou máti osolila čaj. Omylem. Samozřejmě. Po tom, co ho vyprskla a donutila mě se napít už si dávám bacha, co kam sypu… :-))
      Bebe

  7. Teda takový výlet by se mi líbil, asi budu muset něco taky spontánně spáchat :-D…Moc pěkný deník z cest…a pěkný blog – moje dcera je taky Bebe, takže se mi tu líbí ještě víc !-D

  8. Bezva článek, Bebe, moc jsem se pobavila :)) Tak zmrzlinka, říkáš? Jó, tý by se teď hodil kotel! Nehledě na to, že italská je prostě ta nejlepší, co jsem kdy jedla! Ačkoliv turecká jí zdárně šlape na paty… Miláno, Miláno, kdy já se do tebe podívám? Pěkný výlet, až na ty závěrečné hopsačky v letadle… :D

    1. Hoja hej, Veru :-) tunu zmrzlinky bych teď s chutí uvítala taky…
      A horská dráha na cestě zpátky… eeeej, to byla asi daň za klidný let tam :-)
      Bebe

  9. Přítel mě děsil před prvním letem, jak to bude nepříjemný ten vzlet a přistávání, nakonec naprostá pohoda. On je trochu nervově labilnější a má zálibu v leteckých katastrofách (seriál, co dávají aktuálně v telce). Ale třeba lidem, co zažijí turbulence se nedivím, že mají strach. Na druhou stranu je lepší spadnout s letadlem a mít to rychle za sebou než žít celý život s těžkými následky po autoněhodě (snažím se vidět na všem to poztivní).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *