Zimní Praha

„A co kdybysme vyjeli o hoďku dřív?“, napadne mě z ničeho nic, když už mě klepání kosy na gauči nebaví a rafičky hodinek se po ciferníku plíží snad pomaleji, než sváteční řidič o Dušičkách.
„A vlastně proč ne. Mě těch čtvrt na pět napadlo včera proto, abysme měli termín a zas to neodložili.“, pokrčí rameny chlap. „Zjistím, kdy jede vlak a můžem vyrazit.“

Než dozní věta a kočič si s hrůzou uvědomí, že jeho vidina odpoledne před kamnama mizí v nenávratnu, už si v hlavě přebírám bojový plán, kterak se z baráku dostat v přijatelném časovém termínu. A tak si při zmatečném pobíhání po trase obývák-ložnice-koupelna málem ukopnu palec, zašlápnu psa a zůstanu na sebe nevěřícně zírat do zrcadla, když si namísto gelu omatlám konečky vlasů krémem na ruce…

Ještě rychle nacpat tlapku do rukávu bundy, zatímco si druhou snažím obout kozačku a narazit čepku (vskutku akrobatický výkon), popadnout rukavice, u branky si rychlým pohledem za sebe ujasnit, že jsem doma nezabouchla ani psa, ani chlapa a může se razit směr nádraží.

Původní cíl cesty? Omrknout matičku Prahu z její tajemnější stránky, která nemá nic společného s mžurkáním do sluníčka skrz historické fasády domů a pištícíma děckama, které se imrvére pletou pod nohy. Tenhle výlet bude pod rouškou tmy, která se nám nenápadně plížila za patama snad od doby, kdy jsme se zamotali mezi davy lidí v ulicích centra.

Spoustou miniaturních spojovacích uliček, o kterých jsem snad dodneška neměla ani tušení jsme se vydali po trase Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Karlův most a Pražský hrad. A že bylo na co se dívat! Díky supr načasování mi kolikrát spadla čelist údivem, jak krásné obrázky může vykouzlit zimní obloha v kombinaci s vánoční výzdobou a milionem světýlek všude kolem…