Kočič: „Já, ranní ptáče“

Kočič: "Já, ranní ptáče"Víte, nechci se chlubit, ale moje ranní vstávání poslední dny nezahrnuje stres ani náhodou. Naopak! Budí mě vůně kafíčka a křupnutí sušenky. Představte si – servis až do postele! Až tak milunkého chlapa mám! Žádné hmatání po budíku naslepo a trefování se s ním do protější zdi. Pěkně pomaloučku polehoučku, klídek, piánko…

Ačkoli – ne všichni v naší rodině prý začínáme den stejně. Naznačil mi to krvavý pohled mého drahého, který stylově doplňovaly kruhy pod očima, že by se na nich dalo cvičit, když mi roztřepanou rukou podával v 9 ráno sušenku. To mě zaujalo. Usrknu kafe a ptám se: „Cože dneska tak rozjuchaně?“. Věnoval mi skelný pohled: „Víš, mám našeho kočiče opravdu rád. Je to skvělá kočka a je jak děcko. Ale dneska ráno jsem si fakt přál, aby aspoň na hodinu chcípnul. Potřebuju se konečně vyspat!“ Kafe mi zaskočí v krku a já se málem udávím! „Kchrrrr… Chhrrr… CO?!“

Abych vysvětlila situaci. Náš kocourek nás má „označkované“. Já jsem křesílko, chlap postýlka. Ke mě si kočič chodí poležet během dne a pomazlit se. K chlapovi se v tu dobu ani nepřiblíží. Jen zalehneme do postele, role se vymění. Kocour se nasormuje mému milému k nohám (v lepším případě, v horším mu balancuje na boku nebo na břichu) a tam vytuhne. A nehne s ním ani hever. Prý je to jako spát s cihlou na kotníkách. Prostě boží. Jenže! Ráno situace ohledně dělení rolí není jiná. Kočičova logika je bezchybná: „Pánečci jsou v posteli. Ta, co chrní nalevo, je křesílko a patří do obýváku. Otrok napravo slouží v ložnici a stará se o mě, když máme spinkání. Je půl šesté. Já už nemám spinkání. Ale jsme pořád v ložnici. Postýlka by měla taky vstávat!“

Kočič doťapká chlapovi vedle hlavy. Asi pět minut na něj upřeně zírá, dýchá mu zblízka do obličeje a číhá, jestli neotevře oči. Zaznamená-li pohyb, který byť jen vzdáleně připomíná bdělost, nahodí motor a začne mu okuskávat nos (= nekouše, neolizuje, ale dělá něco mezi tím). A ucho. A taky vlasy. A propleskává ho packou. To vydrží klidně půl hodiny, dokud lidského otroka nechytne rapl, nevstane z postele a nedá mu kapsičku. Pakliže drahý vzdoruje a nehodlá se vzdálit z vyhřáté postele bez boje, kočič mu vyleze na hrudník. A začne poskakovat. A okuskávat bradu. A znova zírá, jestli se budík setkal s úspěchem. Pokud ne, začne útočit. Poodejde k nohám postele. Přikrčí se, párkrát našteluje zadek, rozšíří zorničky a hópne chlapovi po hlavě. A dvěma skoky zase zdrhne, aby ho rozzuřený páneček nemohl chytit a rozmáznout o tapety. Dokáže se tímhle bavit třeba hodinu. Je nezmar. Většinou ale tahle fáze zabere a páneček vstane. Ignorovat útoky zkusil jednou. Kočič se mu tedy usadil pod krkem. Pomalu se nahnul nad obličej. Dvakrát nahlas zaňufal. A pčíknul. Kočičí chrchel na ksichtě rozdýchá málokdo. Zvlášť takhle brzy po ránu. Je to něco jako šach mat. Pak už není kam jít. A kočič to ví, potvora jedna.

Podotýkám, že před šestou povětšinou tvrdě spím, tedy mám všechny dojmy zprostředkovaně. Občas ale přece jen z dálky zachytím slovní spojení jako „zmrde malá“, nebo „vykastruju tě odměrkou na granule„.

Naštěstí jsme ale přišli na jeden fígl, kterak kočičí příšeru odnaučit ranní zlobení. Je potřeba ho den předtím utahat do bezvědomí a nenechat ho podřimovat doma v křesílku. Pěkně ven na zahradu a honit balonek nebo provázek! Věřte mi, že při představě ranního probouzení si ještě moc rádi rozmyslíte, jestli se rozvalíte na gauči a budete se dívat na seriál, nebo radši strávíte odpoledne pobíháním s kočkou po venku. Výsledná odměna, kdy o víkendu chodíme na kočiče do postele nahlížet ještě v 11 dopoledne, jestli vůbec žije, rozhodně stojí za to! A to hlasité chrápání, které je slyšet až dolů do kuchyně taky! :-D

biooo

14 thoughts on “Kočič: „Já, ranní ptáče“

    1. Děkuju za komentář, Dari! :-* :-)
      A kočičáci jen vřískají, říkáš? Tak to nejspíš usoudili, že další level prozatím není potřeba a třeba vyčkávají! :-D
      Bebe

    1. To teda je, Veru :-D ale stejně ho zbožňuju do posledního kočičího chlupu a tuším bych mu odpustila všechno na světě. Kočičové to mají v tomhle ohledu promáklé a své lidské otroky si lehce omotají kolem packy :-D
      Bebe

  1. Boží! ? ?
    Nechala jsem to přečíst i přítele, milovníka koček, který nám chce do domácnosti dotáhnout časem dvě velké kočky a on na to reagoval slovy: takže chceš kočku? ?
    Ajajaj…..

  2. Tak to mě pobavilo :-) Víc článků o kočičovi! :-) Ten náš mi nahrazuje budíček. V posteli s námi nespí, ale padne půl sedmá, začne zvonit budík a i kdyby se mi sebevíc nechtělo a budík ignorovala, v tu ránu se za dveřmi přidá i kocour, takže vás donutí vstát. Následuje zběsilé drcání hlavou, motání pod nohama, sprint k misce a zpět, skákání na nohy při oblékání ponožek atd., zkrátka dokud si to nezamířím pro krmení nemám pokoj. Teď už se o nic nesnažím, z postele jdu šelmu jako první nakrmit a pak až si můžu dojít na záchod a oblíknout se, dřív to stejně nemá cenu :-) :-)

    1. Dee, líp jsi to ani vystihnout nemohla! U nás je to úplně stejné :-D Dřív než cokoli jiného se dává kočičovi do misky. Pokud chci jít nejdřív do koupelny, spustí za dveřma takový cirkus, že radši s plnou pusou pasty na zuby sprintuju k misce, abych milostpánovi dala snídani, než nám zboří barák :-D
      Bebe

  3. :-D já myslím, že kočič to dělá proto, že ví, že nám to napíšeš a my se pak náramně pobavíme. Samozřejmě s veškerým soucitem vůči „postýlce a křesílku“.
    Ale je to dokonalé, jak jsou ta zvířátka mazaná.

  4. Kocica milujem :D
    Moji kocici su nastastie celkom ukazneni, co sa lietania po akychkolvek castiach ludskych tiel tyka a vystacia si jeden s rucanim ako jelen v ruji a druhy ocnou hypnozou z 3 centimetrovej vzdialenosti.
    To s kocickou je vacsi problem, ta nema uctu k nicomu a nikomu a tak vacsinou skoncim s oslintanou tvarou a krkom a s cervenym flakmi po tele od macacej masaze, az vyzeram, ako by som mala lepru.
    Ale nemiluj ich :)))

    1. Claire, a taky ti při hypnóze kočič funí do obličeje? Mě to vždycky probudí! :-D :-D
      Momentálně čtu dvě knížky o kočičácích – obě jsou dělané stylem otázka-odpověď, tak přemýšlím, že o nich nasáčkuju zmínku do rubriky „knihovna“. Vždycky mě hrozně pobaví, když něco takového čtu a říkám si, že někdo snad musel pozorovat našeho kocoura a přepsat to do knížky, jinak to není možné. Jak přes kopírák, tyhle šelmy domácí! :-D
      Bebe

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *