Kdybyste se někdy ptali na můj osobní hororový žebříček, cestování s kočičem v autě by nejspíš okupovalo jednu s nejvyšších příček. Protože náš čumáček auto z duše nenávidí. Auto je zlo, kterým se jezdí na veterinu. V autě se nejen blije, ale je to taky ideální místo na loužičky a bobky. A je fuk, jestli cesta trvá 5 minut, nebo půl hodiny. Je potřeba všechno výše jmenované stihnout. Neptejte se proč. To ví jen kočky.

Nejspíš tedy chápete, proč se mi zježil zátylek při představě, jak mazlíčka přepravujeme do Chorvatska. Cca 9 hodin cesty. Devět. Hodin. Cesty. Bože. Můj…

Nechtěla jsem nic podcenit, takže jsem si s sebou nachystala do auta tašku, jak pro malé děcko. Přebalovací podložky, kozlíkový sprej (kočičovi voní a uklidňuje ho), papírové ubrousky, sáčky, vodítko, cestovní vestičku (kdybych ho potřebovala vyvenčit a nebylo zbytí) a ňamky.

Vsuvka – den předtím jsme na něm otestovali i jednu zklidňující mlsku od Alavis. Taková měkká granulka ve tvaru kostičky. Dávkují se 1-3 kousky denně podle toho, jak moc je zviřátko na nervy. Má ho to drobet utlumit a oblbnout. Probírala jsem to i s veterinářkou a ta říkala, že pro kočky je dobré vybírat přírodní doplňky stravy, protože prášky pro ně nejsou vhodné. A taky říkala, že kdyby nám ho oblbla injekcí, může se klidně stát, že se nám prcek v autě za 3 hodiny probere a dostane takový hysterák, že z toho jebne nejen kočce, ale i nám. Zhruba cituju, co mi řekla. Takže jsme prubli Alavis. Dostal den předtím jednu granulku dopoledne, abychom vyzkoušeli, jak bude reagovat. Jestli to třeba nevyblije. No… Kočič prospal celé dopoledne. Úplně groggy. To vypadalo nadějně!

V den D si kočič ráno došel na záchod a dostal rovnou 2 Alavisky. Cestovní bedýnku jsem mu vystříkala kozlíkovým sprejem, nacpala ho do ní a uvelebila se i s drahocenným kočičím nákladem na zadním sedadle našeho auta. Na klín jsem si dala ještě měkký pelíšek, kdyby bylo potřeba Tykoška pustit, tak ať má kde ležet.

Ze začátku cesty byl docela klid. Začala jsem si mnout ruce, že ňamky nejspíš zabraly a on třeba cestu prodříme. Aneb, „řekni ‚hop‘, přestože ti k přeskočení chybí 9 hodin jízdy“ a všechno to zakřikni, ať je sranda…

Začalo to tichým tázavým „mňau“. Jelikož kočič rozumí, co mu říkám (myslete si o tom, co chcete), řekla jsem mu, že jedeme pápá a že musí vydržet pár hodin v autě. Ale že bude všechno v pohodě a nemusí se ničeho bát, poněvadž panička je u něj. Podíval se na mě a vytáhl snad až z paty hlasité hrdelní MŇÁÁÁÁÁU!!!, které nám málem vybilo všechny okna jak tlaková vlna. Tehdy mě poprvé napadlo, že to bude možná moje nejdelší cesta do Chorvatska…

Mňoukací koncert pokračoval další čtvrthodinu. Bylo mi kočičáka dost líto, protože když jsme takhle cestovali z Prahy na Moravu, po 3 hodinách nepřetržitého mňoukání už začal pomalu chraptět a pak skoro den nemluvil. Napadlo mě, že si ho vezmu na klín. Však co se může stát, ne? Kšírky má a vodítko mu připnu, aby necestoval po celém autě.

Otevřela jsem kočičí bedýnku, přendala si Tykoška do pelíšku na klíně a mňoukání okamžitě přestalo.

Chlap na mě: „Máš v pelíšku tu přebalovací podložku? Kdyby se počůral?“
Já: „Jo, dávala jsem ji tam…“
Chlap: „A proč ji máš vespod a na ní ještě tu plyšovou podložku? Co když se počůrá?“
Já: „Ale když tam nechám jen tu podložku, bude ho to tlačit!“
Chlap: „To je blbost…“
Já: „Nebude přeci sedět na tvrdém! Je to kočička, potřebuje pohodlí!“

[podotýkám, že než jsem to dořekla, periferně jsem zahlédla, jak z kočky něco teče. Trochu jsem ho nadzvedla. Čůral, jako kdyby nebyl na záchodě dva dny.]

Zbledla jsem. Chlap si toho všiml a zeptal se, co se děje. Nejistě jsem odpověděla, že kočička čůrá. Chlap začal ječet, že to říkal. Já držela kočku pod předníma ťapkama a čekala, až dočůrá. Začal mi tik v oku a srdce se mi rozbušilo jak před infarktem. Na klíně mi chčije kočka, vpředu auta chlap proklíná celý svět. Dopr***e práce, to ten den hezky začíná…

Provedla jsem v mikroprostoru na zadním sedadle nemožné – jetou plyšovou podložku jsem zabalila do igeliťáku, Tykoškovi utřela zadní ťapku, kterou se po kotník brodil v loužičce (hele, má vlastně kočka kotník?) a vystlala pelíšek novou přebalovací podložkou. Během toho jsme se s chlapem samozřejmě málem rozvedli a já byla přesvědčená, že jeden z nás buď vystoupí za jízdy (řidič), nebo mu tu prochcanou podložku hodím na hlavu. Přísahám, že těch 5 minut nasraného ticha bylo skoro hmatatelných. Naštěstí komunikujeme poměrně rychle a zbytek cesty už jsme jen obdivovali, jak je ten náš prďa šikovný a zvládá to :-)

Zpátky ke kocourkovi. Na klíně mu cestování evidentně nevadilo, což mě až šokovalo. Čekala jsem, že bude vyvádět a snažit se kecat chlapovi do řízení, ale nic. Lehl si a díval se z okna. Dával o sobě vědět jen tehdy, když projel kamion („mňaaau?“), nebo jsme vjeli do tunelu („MŇÁÁÁÁU?!“). Popř. ještě kamion v tunelu byl zážitek. Po několika hodinách si ale zvykl i na to a usnul. USNUL! Náš kočič usnul v autě! Neuvěřitelné. To se stalo tuším poprvé v životě.

Ještě podotýkám, že veterinářka doporučovala, abychom kočičce dali jíst navečer, ale ráno už nic. A znovu aby dostal napapat třeba v půlce cesty. Protože co udělá šelma, když se nají? Usne. Kočič ale stejně moc hlad neměl. Spíš žízeň. A tak jsem mu vodu dávala v malé injekční stříkačce zhruba po 1 ml co půl hodinky. Jelikož je tímhle způsobem zvyklý dostávat vitaminový sirupek nebo koloidní stříbro, nedělá mu pití ze stříkačky problém.

Abych to teda nějak shrnula a nepopisovala každou minutu cesty… Tykošek zvládl cestu naprosto ukázkově a kromě jednoho vyčůrání (což uznávám, že jsem mohla ošéfovat líp), byl v pohodě. Neblinkal, nekonal se žádný hysterák, nemňoukal (až na občasné upozornění, že vedle nás jede kamion) a cestu proklimbal, nebo prospal. Když nepočítám svou křeč v ruce, jak mi na ní Tykuška usnul a já se bála pohnout, abych ho neprobudila, bylo to úplně na pohodu.

Jestli vás teda čeká něco podobného a už teď je vám z představy cestování s kočkou na nic, doporučuju několik věcí.

Kdo je připraven, není ohrožen! Určitě si do tašky přibalte vodu bez bublinek a injekční stříkačku bez jehly, ať můžete zviřátku dávat napít. Taky pár granulí, nebo oblíbených ňamek se hodí. Všemi dvaceti doporučuju pořídit přebalovací podložky pro mimina. K tomu přidejte pár igelitových sáčků a papírových utěrek. Nikdy nevíte, kdy bude potřeba něco rychle uklidit. Taky budu přísahat na Alavis Calming tobolky. Nevím, jak fungují, ale fungují! Kočičák většinu cesty vypadal, že by strašně moc chtěl zůstat vzhůru, ale silou vůle držel oči jen na malé škvírky, až ho to nakonec přemohlo a usnul. Ale až na klíně – v cestovní kukani se mu hooodně nelíbilo a dobýval se ven. A nezapomeňte taky na postrojek pro kočku. Bez toho bych prcka do prostoru auta nikdy nevytáhla. Kočič má postrojek na sobě, k němu má připnuté vodítko a to mám já omotané kolem ruky nakrátko. Riskovat, že se mazlíček lekne a vletí třeba řidičovi pod pedál… Eh, ani nedomýšlet! Abych nezapomněla – Tykošek měl připnutý na zádech i GPS lokátor, který jsme mu pořídili, protože jsme oba paranoidní a představa, že se nám ztratí, nás k smrti děsí.

No a poslední tip, ale dost možná jeden z nejdůležitějších. Když berete s sebou kočičku do zahraničí, nezapomeňte mu vyřídit vlastní doklady! Tykuška je čipovaný (a má info o kontaktu na majitele ve všech myslitelných databázích), očkovaný (každoroční – trojkombinace je to myslím) a má i svůj cestovní pas a nově očkování proti vzteklině. Nikde to po nás na hranicích ani jinde nechtěli, ale jistota je jistota.

Tak. Zapomněla jsem na něco? Kdyžtak se ptejte. Teď už můžu machrovat, že naše kočka zvládá cestovat a mám plnou kapsu rad na rozdávání :-)