Poo-Pourri sprej s vůní zázvoru a citronu (Poo-Dolph)

Poo-Pourri sprej s vůní zázvoru a citronu (Poo-Dolph)

Loňská recenze toaletního deodorantu Poo-Pourri byla skutečná výzva! Aneb jak se bez ztráty desítky popasovat s tématem konvalinkového odéru po návštěvě toalety a nesklouznout přitom k lacinému záchodovému humoru. Doslova.

Pokud vám předchozí článek ušel, pak vězte, že značka Poo-Pourri vyrábí spešl voňavé spreje na WC, které se používají PŘEDTÍM, než přeměníte onu malou místnost v místo, kde jakoby rozškubli komedianta… Použití je ohromně jednoduché – prostě vezmete sprej, několikrát šplíchnete na vodní hladinku v toaletní míse a děj se vůle boží… Sprej udělá to, že díky množství esenciálních olejů vytvoří na povrchu vody jakýsi povlak, který nedovolí nežádoucím pachům, aby se dostaly ven a napráskaly tak ostatním členům rodiny, že vám ten včerejší bramborový salát až tak nesednul.

Poo-Pourri se vyrábí v mnoha zajímavých vůních (lesní plody, červený grep, máta, jalovec, aj.) a vychází dokonce i speciální edice během roku – což je právě případ, který vám chci dnes představit. Číst dál »

Salon Simple Beauty – Volcano Complex Praha

Simple Beauty - Volcano Complex

Tak nějak mi přijde, že beskydská dovolenka uběhla strašlivě rychle. Člověk se párkrát vyspí a bum ho – jako kdyby celý veget trval jen víkend a ne skoro 10 dní :-) A jelikož návrat zpátky do normálního režimu je z odpočinkového výletování vždycky tak trochu mor, rozhodla jsem se, že využiju milé nabídky beauty salonu Simple Beauty, který sídlí ve Volcano Complex v pražských Stodůlkách a dovolenkový režim si přece jen trochu prodloužím.

Na úvod bych se trochu pozastavila nad prvním dojmem, který ve mně celý Volcano Complex vyvolal. Připadala jsem si tam poprvé trochu nepatřičně. Komplex působí velice luxusním dojmem, což mě (jakožto necelebritu :-D poněkud vyděsilo. Myšlenky jako „ježišikriste, co tady vlastně dělám“ nebo „co když mě tu někdo kousne“ (haha) se nedaly zaplašit jen tak snadno. Pro výstižnější srovnání – představte si to na příkladu luxusního butiku, kde stojí kabelka tolik, jako vaše tříměsíční záloha na nájem. Číst dál »

Čerstvá káva – degustační balíček

Čerstvá káva

Bez kafe nevstávám, nežiju a nefunguju. Ne snad, že bych byla nějaký abnormální závislák, který se ulicemi plouží s jezdícím stojánkem na kapačku, kde má v pytlíku dvojité espresso a pro trochu kofeinu šel by světa kraj. To fakt ne.

Ale náhodou jsem před pár lety zjistila, že takový pidi šálek kafíčka je parádní řešení na můj super nízký tlak. Kdo nezažil, nepochopí. Ta šílená situace, kdy se vám svět maže do rozpitých fleků, chůze připomíná ožralu po patnácti pivech a mozek odmítá myslet… Motá se vám hlava, dát dohromady kloudnou větu je nadlidský úkol a slovo „nemůžu“ se vám zařadí do slovníku podezřele často. A to ani nemluvím o tom, že když si náhodou v obchodě dřepnete, abyste se podívali, kolik že stojí ten bazmek dole v regálu a nedejbože se na deset vteřin začtete… Opětovné vstávání je vyloženě psycho. Číst dál »

Eppi – náramek z muránského skla

Eppi - náramek Zikomo

Jestli mě něco hodně baví, tak suvenýry z cest. Ovšem ne jen tak ledajaké blejskátka, kterýma obložím televizi ze všech stran a pravidelně na nich budu utírat prach. Zapomeňte. Tyhle lapače naopak ráda nemám. Mám na mysli spíš věci běžné denní potřeby, které vám vždycky nenápadně připomenou, jak jste se měli v tom či onom koutě světa dobře…

Chcete příklad? Otevřu ledničku a jako první mi padne do oka „kravičková“ krabka na máslo, ze které jsme loni lehli smíchy v chorvatském Konzumu a nemohli ji tam nechat. Trochu škodolibě si u toho vždycky vzpomenu na den, kdy jsme krabičku kupovali. Pamatuju se, jak jsme šli na procházku kolem moře. Vlny zrovna byly. Docela pekelné. Což je na Poreč nezvyk. A na patníku asi tři metry od břehu seděl pán a četl noviny. Neviděl, neslyšel a hltal článek, jako kdyby tam byl recept na nesmrtelnost. Číst dál »

Autem do Benátek – tipy na cestu

Benátky 2014

„Nezajedem si do Benátek?“
„Jako jak? Teď?!“
„Ne asi. V příštím životě. Jasně, že teď. Budem na Moravě. Tak to můžem rovnou protáhnout na jih.“

[uběhnou dvě vteřiny, během kterých se mi v hlavě odehraje něco jako „uvidím Benátky! BENÁTKY!!! Ááááá! Asi si učůrnu radostí! A budem tam spat! SPAT! UááááÁÁÁÁÁÁ!!!“]

Nahlas ovšem podotknu: „A vlastně proč ne. Kdy vyjíždíme?“

Vyjeli jsme ve středu v půl 5 ráno. Což se později ukázalo, jako ta nejlepší možná doba. Člověk je relativně odpočatý a po cestě navíc může očumovat přírodu, Alpy, nebo dostávat hysterák nad délkou tunelu. To je třeba ve dvě ráno docela problém. Kukáte z okýnka ven a jediné co vidíte, tak je lampa, lampa, lampa, osvětlený billboard, projíždějící auto, lampa, lampa, lampa… X hodin v kuse. Pěkně na chuja. Taková cesta vůbec neubíhá! Vyzkoušeno od minule. Číst dál »