Další dlouhý den v práci, kdy pomalu padáte únavou a nevíte, čí vlastně jste? Po příchodu domů za sebou zamknete dveře, vyzujete boty jednu o druhou a kopnete je směrem, kde tušíte botník. Zatáhnete žaluzie, vypnete telefon. Oči se vám klíží a v žaludku hraje orchestr symfonii Óda na hlad. To byl zase den… Šéf vstal zadkem napřed, klienti na telefonu vrčeli jak psi a jako na potvoru se do křemíkového nebe odporoučela tiskárna. A to prosím zrovna, když jste potřebovala vyjet důležitou sestavu ke konci měsíce! Zmeškaný autobus a rozsypaná hrst drobných u kasy v obchodě už snad ani nestojí za řeč.

„Mám já tohle vůbec zapotřebí?“, napadne vás. S takovou vám rupne cévka ještě než skončí pracovní týden a na Vánoce dostanete maximálně poukaz do cvokhausu! Je čas se na všechno vybodnout a hodit nervy do klidu. Číst dál »

Sednem do auta, že pojedem na nákup. Jen se přivážu k sedadlu div se na pásu neoběsím, už se začnu oťapkávat roll-onkem od Bachovek za uškama a na zápěstí. Chlap mě nedůvěřivě pozoruje a opatrně se zeptá tónem, jakým sebevrahům rozmlouváte jejich „pójď mi hop“ z mostu: „Ty máš nějaký stres…?“
Zarazím se uprostřed ťupání vodičky pod nos a nechápavě na něho mrknu z boku: „Cože? Proč jako?“
„No, že si s sebou bereš Bachovky…“
„Jo aha. Né, v pohodě. To já preventivně…“ Šroubovací uzávěr mi spadne někam mezi nohy. „Kdyby něco…“ Do psí prd…, někde tu přece musí být… „Jsem naprosto v klidu.“ Vršek najdu a mini skleničku zavřu. „Můžeme jet.“

Občas vážně nemám svůj den. Začne to pomaloučku polehoučku už od rána. Cítím, že by mě rozeřvala i reklama na Happy Meal a nervy mám napnuté jak špagáty. Číst dál »