
Ač dospělý jedinec, přesto se v jistých situacích chovám jak umíněné malé děcko, kterému by možná prospělo, kdyby ho někdo plesknul přes ruku. Nebo radši obě. Bejsbolovou pálkou… Proč to?
Inu, to máte tak… Čas od času se na blogu zmiňuju o jednom svém nešvaru, kterého se střídavě oblačno zbavuju a zase do něj padám. Řeč je o rozrýpávání pupínků, nutkání odlupovat si strupy a neustálá potřeba se vrtat a šťourat v hojicích rankách. Vůbec to nejhorší, co mě může potkat, tak když mi při večerní hygieně ulpí pohled na nějakém pupínku. Může být klidně tak mrňavý, že byste ho ani mikroskopem nenašli – ale já ho vidím, vím o něm, zatmí se mi před očima a nejsem schopná myslet vůbec na nic, dokud se té obludné věci na kůži nezbavím. Číst dál »