Jo Nesbø – Sněhulák, Peter Mayle – Francouzské Hodokvasy, Janusz A. Zajdel – Limes Inferior

KnížkyNespavost je zlo. Obludně velké, hnusné zlo. Už jsem dřív zažila i stav, kdy jsem 2-3 dny nebyla schopná v nějakou příčetnou hodinu vytuhnout a odebrat se do říše snů. Bylo to hrozné a trvalo to x týdnů. V tu dobu bych byla schopná obětovat i malé zvířátko, aby se mi podařilo se vzdálit hranici šílenství a konečně vypnout mozek. Tak zoufalá jsem byla.

Dneska ale vím, že nejhorší věc, co může člověk udělat, když to na něj přijde a ví, že nezabere, tak propadnout stresu. Nejlepší je prostě vstát a jít něco dělat a nepřipouštět si, že byste mohli nespat dýl, jak jednu noc. Běžte si číst, uvařit čaj, juknout na film, pokecat s kočičem… Cokoli. Je blbost zírat do stropu a ohlodávat si nehty až k loktu u myšlenky, že možná zase začíná období nespaní. Kravina. Vstát, zabavit se, no stress. Ten nastane až po rozednění, kdy musíte po probdělné noci normálně fungovat. Nebo se to od vás alespoň očekává.

Věděli jste, že spousta řidičů by nesedla za volant po tom, co si dali pár loků piva, ale že jim nepřijde jako větší problém se autem přepravit z místa A do místa B, když jsou unavení a nevyspalí? Přitom probdělá noc se dá prý přirovnat k jednomu promile alkoholu v krvi. Psali na netu. Což mě tak zpětně napadá, že by vysvětlovalo zmatený pohled paní lékárnice, která mě dnes obsluhovala. Ono se asi nestává často, že vám do kšeftu přijde člověk, který vám soustředěně odezírá ze rtů informaci, kterou si následně asi 3 vteřiny přehrává v mozku a teprve poté je schopen velmi pomalu reagovat. A ještě tak všelijak. Tedy – jestli to tu paní lékárnice bude někdy číst… Nebyla jsem našrot. Fakt ne. Ani pokoutně nenasávám za dveřmi kabinek veřejných hajzlíků. Jen jsem v noci nemohla usnout, tak proto ten podivný výstup… Pardon 😀 (Pokračování textu…)

CMD NATURKOSMETIK – Zinková mast s Tea tree + soutěž

CMD NATURKOSMETIK - zinková mast s tea tree olejemNepamatuju si, kdy to přesně začalo. Zato vím, že s tímto problémem střídavě (ne)úspěšně bojuju už x let a zmínku o jeho výskytu jsem zaznamenala dokonce i v jedné z mých prvních recenzí na blogu, u balzámu Atopikderm. Řeč je o pupínkatém neštěstí na pažích a stehnech. Nejde o akné, ani o ekzém, ani nic podobného. Podle mě to snad ani nemá název. Jde o fakt, že někdy prostě zaostřím miniaturní pupíneček, zatmí se mi před očima, chytnu nerva a škrábu a nípám a rozškrábávám… A z pupínku o velikosti mini tečky jak po vpichu špendlíku je najednou dorasovaná celá ruka, nebo noha a já vypadám, jak kdyby mě v lepším případě někdo požahal kopřivou, v horším jak člověk s akné, který neudržel ruce na uzdě a nípal a nípal… Znáte to.

Nejblbější na tom je, že to o sobě vím a sebe sama tím vytáčím k nepříčetnosti. Nadávám si, nosím dlouhé rukávy, abych si v potenciálně nebezpečné dny na ruce neviděla. Jednu dobu jsem místa dokonce natírala na noc černou a konopnou mastí a kryla obinadlem. Ale všechno marné. Jako když si někdo hryže nehty, vadí mu to, ví že má problém, ale… Je to otázka sebeovládání, která se mu občas vymkne z rukou. Doslova.

Na druhou stranu mám i období, že si na nějaké rýpání ani nevzpomenu a končetiny se mi krásně zahojí, zatáhnou a já je v klidu párkrát za den přemáznu, aniž bych měla nutkání hladkou kůži narušit. A pak to zase přijde a celá několikatýdenní nebo x-měsíční snaha je v pr… Zajímavé je, že jsem nikdy nevysledovala, KDY to přijde a na čem to závisí. Stres? Nálada? Situace? Místo? Nedokážu si to s ničím spojit. Jsem schopná se takhle své pokožce pomstít jak na dovolené v naprostém klidu, kdy je moje jediná starost se nespálit na sluníčku u moře, tak v období nejbrutálnějšího stresu. Spojitost veškerá žádná. (Pokračování textu…)

Soaphoria – Chillophoria maska a čistič

Soaphoria – Chillophoria maska a čističDvě věci jsem od Avon kdysi nade vše milovala. Cukrový peeling a hřejivou masku na obličej. Poslání prvního je jasné – sundat na počkání vrstvu zombíkatých buněk z pleti. Použití druhého už byla větší legrace. Šlo o čistící masku, která se nanášela tak, že jste asi minutku jemně masírovali obličej a hmota se vám pod rukama začala příjemně rozehřívat. A vy jste měli dojem, že vám na ksichtík snad svítí slunko u moře. Takový „žár“ to byl. Ohromně příjemná záležitost! Pamatujete si to někdo?

Jenže. Pak se klasicky někde po cestě z marketingového oddělení do výroby stala chyba a Avon tyhle dva poklady přestal vyrábět. Stejně jako vůni Sunny Skies mimochodem. A tak jsem od té doby chodila, bloudila mezi regály, plakala, hledala… A postupně se začala smiřovat s faktem, že vynikajícího nástupce peelingu jsem sice našla (ať žije Sóley), ale hřejivou masku odvál čas a už se s ní neshledám…

A to bylo předčasné házení flinty do žita. Tradičně. I přihodilo se, že jsem pro recenze vybírala z e-shopu lekarna.cz něco neokoukaného a užitečného. A tak na nákupním seznamu přistála pleťová maska Soaphoria Chillophoria. Resp. Maska & čistič tomu říkají. (Pokračování textu…)

Michaela Klevisová – Dům na samotě a Čekání na kocoura

Znáte ten pocit, kdy obrátíte poslední list knížky a v hlavě se vám perou dva protichůdné pocity? Radost nad tím, že znáte konec a víte, jak příběh dopadl. A zároveň malý smutek, že jste přece jen došli až sem a vyprávění nepokračuje?

Mě se tohle stává pořád. Na jednu stranu chci hrozně moc vědět, co se s mými hrdiny děje. Na druhou stranu bych ráda, aby knížka měla aspoň milion stránek. Kolikrát i chápu, proč mají telenovely tisíc dílů… 🙂

Včera jsem se zastavila v knihovně vrátit dvě detektivky od Michaely Klevisové, které mě v posledních dnech přikovaly do křesílka. A ani křeč v noze, vzteklý kočič s prázdnou miskou nebo podivně rychle ubíhající čas na hodinách mě nepřinutily vstát a čtení odložit. Vlastně kecám. To se týkalo jen první knížky „Kroky vraha“. Druhý písmenkový poklad – „Dům na samotě“ jsem louskala v posteli. S kocourem. Rozhodli jsme se, že si uděláme lenošivou neděli. Já se zakutala pod deku, kocourek se za stálého předení stočil vedle mě (hlídal záložku do knížky – velmi zodpovědný úkol!) a takhle jsme se prokousali řádky až k večeru. Až mi to bylo trochu blbé vůči samotné Lady Klevisové. Psaní knížky přece není legrace na tři odpoledne! A já ji takhle nenažraně slupnu během dne… Je to stejné, jako u vaření. Děláte se s tím celý den, pak se ke stolu nahrne banda strávníků a za čtvrt hodinky zbude po krásně naaranžované krmi jen hromada mastných talířů a pár nafouklých bříšek. Nikdy jsem nepochopila, jak může někoho tahle sisyfovská práce kolem vaření bavit a chtěla bych těmto lidem vyjádřit neskutečný obdiv. A to samé vlastně i spisovatelům. Ale tam tu zábavu a uspokojení nad přibývajícím textem nějak pobírám… 🙂 (Pokračování textu…)

Antonia Burrell – Natural Glow, Forest Dew, Cream Supreme (14 dní testování)

Antonia Burrell - Holistic SkincareKdyž mi v květnu přišla do mailu nabídka testování britské značky Antonia Burrell, byla jsem v šoku. Jakmile jsem totiž rozklikla e-shop a před očima se mi zhmotnily cifry, za které se tato kosmetika prodává… Málem mě omyli.

Chápu, že za kvalitu se platí a u přírodní kosmetiky jsou podobná čísla často oprávněná. Prim v mém osobním cenovém žebříčku dosud vedla značka Inlight. Také z Británie. Byla jsem jí omráčená, nadšená a částky (ač vysoké) mi přišly logické. Jenže pak mi domů připlul balíček se vzorky z e-shopu charming4ever.com… A abych tak nějak parafrázovala Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě, když jí spadla čelist nad šaty od Vivienne Westwood… „Antonia Burrell nakopala mé dosavadní kosmetické modle zadek.“ Proč? Čtěte dál… 🙂

Nemám problém s faktem, když kosmetický e-shop jím prodávané zboží chválí. Je to logické. I já jsem obdržela pár náznaků, že jde o velmi doporučovanou a zákazníky milovanou značku. Budiž. Proč ne. Kývla jsem tedy, že na příštích 14 dní vyměním svou stálou pleťovou péči za zaslané vzorky z kolekce „Holistic Skincare“ a napíšu své dojmy na blog. (Pokračování textu…)

Michaela Klevisová – Kocour z Montmartru a Kroky vraha

Dnes nekosmeticky. Musím se s vámi podělit o dva parádní tipy na čtení! Momentálně toho mám plnou hlavu, tedy pěkně zatepla vykecat na blog! 😀

Mám nový spisovatelský objev. Pořád mi jdou oči šejdrem z probdělé noci, divokých snů a strnulého louskání poslední třetiny knížky během dnešního odpoledne… Ale jsem nadšená! Tohle se mi naposled stalo, když jsem dočetla Dana Browna a jeho Inferno, které považuju za jednu z nejlepších knížek, která mi kdy prošla rukama. Brown je totiž velmistr ve vyprávění příběhů a dávkování písmenek v tu pravou chvíli. A vy si připadáte jako feťák, který nutně potřebuje zhltnout další větu, odstavec, stránku…! Jinak se vám hlava rozskočí napětím a fantazie nedá pokoj! Jedním dechem. Tak se čtou jeho knížky a ne jinak.

A právě Dana Browna v sukních jsem objevila naprostou náhodou v knihovně pod jménem Michaela Klevisová. Zaujala mě obálka. A jméno knížky – „Kocour z Montmartru„. Znělo mi to vtipně. A vzpomněla jsem si na Amélii. Miluju ten film. A kočičáky. Dokonalá kombinace, ne? Doma jsem se do knížky začetla u snídaně. Jen tak. Abych zabila čas, než cinknu o dno misky s rýžovou kaší.

Začalo to jednou povídkou u snídaně. Skončilo to zvednutím zraků od knížky a časem k obědu. (Pokračování textu…)

Mylo – balzám na suché nožky „Nohy bosé“

Mylo – balzám na suché nožky „Nohy bosé“

Autorka fotografie: Alie Lengyelová, Zdroj: mylo.sk

Čas od času se stane, že se nemůžu domazat. Ne alkoholem, ale krémem. Ne obličej, ale nohy. A ruce. Budím se v noci s tím, že mám dlaně suché jak papír a nepříjemně napjaté. To samé chodidla. Dokonce mě to vytočí natolik, že musím vstát, jít do koupelny, končetiny navlhčit a natřít. Jinak bych zešílela. Neděje se to permanentně, ale sporadicky. Za to pak ale třeba 14 dní v kuse. A to i v případě, že před spaním nanesu na ruce i nohy vrstvu, kterou kdybych používala častěji, mám jeden kelímek na třikrát. Nechápačka. Normálně se to během noci vcucne beze zbytku! Jestli máme v ložnici AŽ TAK suchý vzduch, nebo mě chodí po nocích pucovat kočič, fakt nevím.

U krémů na ruce mi to dělají v tuhle dobu všechny bez výjimky (i ty, které mi normálně vyhovujou a jsou výživné tak moc, že by se s jednou várkou mohla mazat půlka Prahy a ještě by zbylo). U krémů na nohy jsem narazila na kousek, který problém vymazal z povrchu zemského. Přes noc. Během prvního použití. A odsunul do pozadí dokonce i bílý krém od Weledy. Suverénně. A to jsem byla přesvědčená, že nic lepšího na nožky už neseženu. Pchá!

Zázrak se jmenuje „Nohy bosé“ a je od slovenské značky Mylo. Balen je ve skleničce z tmavého skla s plastovým šroubovacím víčkem. Design obalu je jednoduchý – v černé barvě s bílým motivem. Pěkné, milé, sympatické a není zde co moc řešit. Žádná záludnost alá „pohněte víčkem o dva stupně vlevo a jakmile uslyšíte cvaknutí, tak rychle trhněte vpravo“. Jen hezká tmavá sklenka. Tadáááá 🙂 (Pokračování textu…)

Guerlain – lak na nehty, odst. 263 A La Parisienne

Guerlain - lak na nehty "A La Parisienne"

Laky na nehty jsou taková zajímavá skupinka v mém kosmetickém světě. Mimo dělení na „líbí“ a „nelíbí“ co se týče barvy, je rozděluju ještě na „bolí“ a „nebolí“. O co jde? Asi tak u 99% laků, které normálně koupíte v drogerii nebo parfumerii mě bolí nehty a nemůžu je nosit. To 1% je statistická chyba, nebo štěstí na dobrý kus, který se ale nestává často. Většinou to dopadne tak, že barvu slavnostně nalakuju a už po pár minutách mám pocit, že mě někdo vzal kladívkem přes prsty a namísto pofoukání mi ruce zavřel do svěráku. Až tak „příjemná“ zkušenost to bývá. A proto se už lakům z drogerie vyhýbám a ani je nezkouším, ať mají barvičku sebekrásnější. Říká se, že pro krásu se musí trpět, ale po zvážení pro a proti jsem došla k závěru, že mi to za to prostě nestojí 🙂

Jak jsem zmiňovala ono jedno procento lakovacích barviček, které sice nepatří k přírodnějším variantám, ale přesto se u nich tato bolestivá zkušenost nekoná – tak právě takový kousek mám zrovna na nehtech. Je to odstín č. 263 „A La Parisienne“ od Guerlain. Můžete hádat třikrát, co mě přimělo k výběru zrovna tohoto odstínu… A ano, jednou už se do té Paříže podívat musím 🙂 (Pokračování textu…)

100% Pure – Tónovací hydratační krém Alpine Rose

100% Pure - Tónovací krém Alpine RoseSkoro to vypadá, že se u mě s barevnými krémy roztrhl pytel. Projasňující BB od 100% Pure, o kterém jste si mohli přečíst před pár dny je horká novinka, kdežto dnešní recenze se bude týkat tónovacího krému, který u mě bydlí cca půl roku. Nějak jsem se ale pořád nemohla dokopnout k jeho představení. Až teprve dnes jsem vykoukla z okna a usoudila, že hvězdy jsou ve správném postavení a je čas si o něm popovídat.

Hned na úvod bych chtěla říct, že už při nákupu jsem měla obrovský problém si vybrat správný odstín. Ne, že by jich ve 100% Pure nabízeli málo. To ani omylem. Dokonce se zdá, že pro světlé typy je tu barev víc než dost. Ale zaboha jsem nebyla schopná zjistit, která ze třech potenciálně vyhovujících barev pro mě bude ta akurátní a pravá. Alpine Rose, Créme porcelain nebo White peach? První má růžový podtón, druhá teplý podtón a třetí barvička je značená jako „light“, tedy světlá. Pro lepší představu je dokonce u výrobku v e-shopu fotka, kde byste měli vidět odstín na konkrétní holčině a podle toho odhadnout, co přesně poputuje do nákupního košíku.

Já jsem zvyklá sahat po nejsvětlejších barvách. A ty bývají povětšinou uváděny na prvních místech. Nějakým záhadným způsobem jsem tedy dospěla k závěru, že Alpine Rose bude asi nejlepší a objednala ten. S odstupem ale říkám, že příště bez vzorku ani ránu, protože barva není na sto procent to, co bych si pro sebe představovala. Kulantně řečeno. Ale taky to není ani úplně mimo. Je OK tak na 90%. Trochu matoucí? To nepopírám. (Pokračování textu…)

Co používám pro úpravu obočí

Co používám pro úpravu obočí

Obočí je záludná věda. Ne nutně v tom, že by byla jeho úprava složitější než zvládnutí matematiky pro střední školu. Ale v tom, že najít styl a způsob jeho úpravy je kolikrát běh na dlouhou trať. U mě konkrétně na mnoho let… A cílová rovinka se mi rýsuje až v poslední době! 🙂

Když mé dřívější „já“ doznalo, že je nejvyšší čas sáhnout po pinzetě a trochu vyplet nadočnicové oblouky, vůbec jsem tehdy netušila, do čeho se pouštím. Vzpomínám si jen, že se mi třásla ruka, byla jsem pekelně nervní a na pračce v koupelně jsem měla rozloženou dvoustránku CosmoGIRL! s podrobným návodem jak pro blbce. Pastelku jsem dle popisu přikládala ke hraně nosu a druhý konec protla vnější stranou oka, abych jako zjistila, kde má obočí končit… To samé jsem udělala na druhou stranu s vnitřní stranou oka, aby mi secvaklo, kde má obočí začínat a nepřipomínala Brežněva na vrcholu politické kariéry.

Vybavuju si, že s každým dalším chloupkem, který skončil ve spárech pinzety, jsem si byla jistější a jistější… A škubala jsem a škubala… Až můj výraz začal nápadně připomínat překvapený výraz děcka, kterému v ruce buchla petarda. Což se bohužel několik následujících měsíců nezměnilo, než mi obočí zas dorostlo… (Pokračování textu…)

1 2 3 62