Jednu dobu jsem byla velice rozežraná. Doslova. Všechno jsem s oblibou zalévala smetanou (tehdy se mě ještě nepokoušela zabít), nejlepší příloha byla hranolková a byla jsem schopná prohnat friťákem všechno, na čem držela strouhanka. Nerozpakujte se podobná jídla vařit klidně o půlnoci, zapijte to hojně alkoholem a máte recept na katastrofu, vážení.

Jednoho krásného dne mi ale začaly dvě brady v zrcadle poněkud brnkat na nervy a já se zdravě naštvala a rozhodla se s tím něco dělat. Překopala jsem jídelníček takovým způsobem, že by mě i nutriční poradce modelek Victoria’s Secret prosil, ať si proboha vezmu aspoň rohlík. Alkoholické sedánky jsem omezila tak moc, že se dneska po dvoudecce piva motám, jak jsem si odvykla. A začala jsem si své chatrné tělesné schránky natolik vážit, že jsem jí dopřávala cvičení v množství větším než velkém, aby se dostala zpátky do kondice. V té době vlastně vznikl i chroustí blog.

A dnes? Celková váha je pro mě pořád dost důležitá, ale hlavně ji chápu jako první zdravotní ukazatel toho, že se něco děje. Ať už směrem nahoru, nebo dolů. Mnohem víc si spíš hlídám míry. Máme s Heidi Klum podobné. 90-60-90. Akorát každá na jiných místech. Že bych si ale pěstovala tik s krejčovským metrem a hroutila se v slzách z každého centimetru mimo mou představu, to fakt ne. Spíš se snažím hlídat podle oblečení. Začíná mi být něco těsné? Tlačí mě kalhoty v pase nebo přes zadek? Rozhodně hned NEKUPUJU větší velikost hader, ale jako první věc si odepřu druhou večeři a omezím sladkosti a křupky večer k filmu. A namísto autem jdu na nákup pěšky. A navečer se jdu pro jistotu ještě vyvenčit kolem bloku. Většinou stačí pár dní takových „opatření“ a zas je všechno v pohodě. Protože kam by asi tak vedlo plíživé zvětšování velikosti oblečků co rok, dva? Brzy bych na tom byla s kondičkou jako dřív a tradiční vánoční 10 km procházku po Praze bych zakončila infarktem na Pražském hradě. Už jen ta představa, jak se nade mnou sklání hlouček japonských turistů a moje stylová fotka se slinou v koutku oběhne hlavní zprávy… Eeeeej. Ne, díky.Pokračování…

Stal se zázrak! Připojila jsem sama tiskárnu k počítači! Stačilo dvakrát kliknout! Celé se to přihodilo tak rychle, že jsem nestihla ani vykřiknout úžasem, když se mi na obrazovce zjevila nová ikonka! A o to větší byl šok, že se tak stalo nějak mimochodem během pokusu o spárování počítače s bezdrátovými sluchátky. Neuvěřitelné! Už po 3,5 letech, co máme tiskárnu doma, můžu tisknout…

Víte, mám takovou teorii. Tiskárny jsou vychytralí šmejdi. A mají speciální čidlo, díky kterému spolehlivě poznají, že se jich bojíte. A dají vám to sežrat! Budou blbnout, nefungovat, náhodně se vypínat, tisknout jen napůl, nebo se rozhodnou vyluzovat čtvrt hodiny divné zvuky, dvakrát potáhnou papír a stejně nevytisknete ani ň.

Tahle tiskárnová fobie se se mnou táhne od školy. Vzpomínám si, když jsem na praxi měla mimo jiné za úkol studentíkům dopřát tu radost si díky ISIC kartičce něco vytisknout na veliké multifunkční Minoltě. Polévalo mě horko už jen při představě, že se k ní přiblížím! Pamatujete si na film Sám doma, když Kevin odmítal vkročit do sklepa kvůli děsivým kamnům? Přesně můj případ! A tak jsem všem začala tvrdit, že je tiskárna rozbitá a ať si jdou tisknout raději o patro níž… Můj geniální plán bohužel ztroskotal v momentě, kdy se jedné z holek v patře pode mnou nezdála fronta u jejich tiskárny, kdykoli se vyskytne za pultíkem moje maličkost… :-D

Ale tak třeba počínaje dnešním dnem se začnu s tiskárnama kamarádit. Možná to nenadálé štěstí při instalaci byla ruka podaná ke smíru. Stejně jako kdysi kafe. Nepila jsem ho, vyhýbala se mu, měla z něj pomalu osypky a nechutnalo mi. A pak se najednou přihodilo, že se mi do ruky dostalo první espresso… Pak druhé… Třetí… A dneska už si bez něj neumím představit normální fungování! Ne, že bych vyloženě jezdila s tím stojánkem na kapačku a v pytlíku namísto fýzáku měla kofeinový životabudič. Zas tak blbě na tom nejsem. Ale kafe jsem začala fakticky milovat a nepohrdnu jím dokonce ani v kosmetice! Jedním z posledních kávových přírůstků v mé sbírce je Povznášející tělový peeling s kávou a hnědým cukrem od značky JOIK.Pokračování…

Nic proti podzimu. Je fajn moci se v obchodě zásobit dýněmi na polévku za třetinovou cenu. Nasbírat na zahradě oříšky. Nasušit asi tunu křížal. A konečně se vrhnout na všechny ty čajové zásoby. Tohle všechno je boží.

Na druhou stranu, co mi absolutně nechybělo, tak zledovatělé ruce a nohy. Stane se to pokaždé ze dne na den. Jako když vylejete z rychlovarné konvice vodu a ona zchládne. A oteplá až v dubnu příštího roku. Zahřát se? No jasně. Patero rukavic bych potřebovala. A o dvě čísla větší boty, aby se mi tam vešly troje tlusté fusekle. A kdyby jen tohle. Přistihla jsem se, že začínám vrstvit nějak celkově. Obléct si tričko bez tílka? Nemyslitelné! Nejpozději deset kroků od baráku by mě ofouklo a o dalších dvacet metrů dál bych se počůrala z prochladnutí. Vážně přemýšlím nad tím, že si do bundy našiju vnitřní kapsy a ty vystelu termofory.

To je vlastně jediné, co mě na podzimu trochu žere. Že z relativně normálního člověka se rázem stane zababušený ninja, který se při každém chybějícím stupni na teploměru třepe jak drahý pes.

A to ani nemluvím o používání kosmetiky. Už jsem to na blogu zmiňovala několikrát. Jakmile spadne teplota, mám co dělat, abych se vůbec dokopala k mazání těla po sprše. V létě je to jednoduché. Rozkopnete dveře koupelny, polonazí se usalašíte v obýváku na gauči, jednou rukou hmátnete po vychlazeném pití s ledem, zatímco druhou se automaticky natíráte tělovým krémem. Na podzim a v zimě na to zapomeňte…

Nejprve je nutné znásilnit mozek, aby vůbec vyslal signál k rukám, které z vás sundají deku, do níž jste se zachumlali u krbu. Pak musíte vstát. Jít do koupelny. Po cestě vás samozřejmě obejde zima. Začnou vám drkotat zuby. Přijdete do zledovatělé kachlíkaté místnosti. Vezmete ventilátor, co umí topit. Roztřepaní jak v posledním stádiu Parkinsona se snažíte trefit do zásuvky a topení zapnout. Pak si stoupnete deset čísel od něj a modlíte se, aby těch 17°C na teploměru byl jen blbý vtip. Není. Všechno se ve vás sevře zimou. I močák. Chce se vám na malou. Dneska už po stopadesáté. To nejspíš ty bylinkové čaje. Teplota v místnosti se zvedla o dva stupně. Boží. Ještě půl hodiny a deset stupňů a budete ochotni možná cudně sundat i ponožku…Pokračování…

Věděli jste, že nejen v letadle můžete sbírat nalétané míle a měnit je za další výlety? České dráhy nabízí něco podobného výměnou za jízdy vlakem a díky platbám za jízdenky můžete získávat body. A ty pak jednou za čas směnit třeba za vstupenku do muzea, Království železnic, týdenní upgrade z 2. na 1. třídu a další věci. Anebo zadarmo výletit po celé republice. Jak? Vysvětlím dál.

Upřímně – České dráhy na mě dělají dojem, že v tom množství a kombinacích slev se nevyznají ani oni. Proto jsem si vždycky při kupování jízdenky přišla jako členka klubu přátel drobného hazardu. Bude stát jízdenka stejně, jako posledně? Není někde sleva či akce? Vztahuje se na trasu včasná jízdenka? Platba kartou ano či ne? Hromada otázek s nejistým výsledkem.

Předevčírem jsem ale zažila šok. Tak si brouzdám po jízdních řádech a nazdařbůh zkouším, kam bychom se vydali v neděli. Napadly mě Mariánky. Ani nevím proč. Sympatické jméno nejspíš. Chlap mi nakukl přes rameno a že prý se k hledání přidá a najdeme výhodnou trasu za nejlepší cenu. Proč ne. Mě se podařilo srazit částku kolem 600 Kč pro oba tam i zpět a celá natěšená k němu otáčím notebook, že jako „zkus mě trumfnout“. On udělal to samé se svým monitorem a vpravo dole v místě ceny se kulatila krásná zelená NULA. Zaklapla jsem počítač.Pokračování…