2012-09-18 20:35:14
Čtvrtek 13.9. … 20 h večer
Je 8 večer a já stepuju na autobusovém nádraží v Brně. Na sobě tričko, mini svetřík a óbr růžový šál. Vedle mě zavazadlo o velikosti, za kterou by se nemusel stydět ani člověk, co jede pryč na měsíc a ne jen na víkend, jak já. Čekám, až kamarádku přiveze její drahá polovička.
V mezičase rychle vybaluju žvýkačky, jinak si nejspíš vymlátím zuby o sebe, jak mi cvakají zimou. No jo, tak to dopadá, když chce někdo machrovat jen v letních hadrech a venku už se pomalu schyluje k podzimu. Vidět mě mamka, dostanu facku a nemine mě hláška o tom, že se nachladnu a umřu. Což by byla pěkně blbá smrt, co si budem vykládat. Po návratu domů prosím – ale natáhnout brka předtím, než odkvačím na dovolenku? Tomu bych říkala smůla. Ale říkám si, že tak moc toho nahoře nemůžu srát ani já, ne?
Konečně se ke mě řítí cosi, co připomíná vychlámanou Evičku a jejího Laďu, co se horko těžko snaží maskovat radost z toho, že bude na chvilku slaměný vdovec. Musím mu ale přiznat body za to, že se vcelku přesvědčivě snaží v kamarádce vzbudit dojem, kterak mu bude chybět. Protože víte, co – my ženské tyhle věci hrozně rády posloucháme!
Po chvilce zmatkování, kdy se málem vnutím k jinému zájezdu, se nalodíme na palubu. Já si kolem sebe začnu skládat taštičku s kosmetikou, iPod, svačinku, pití, kamarádku a polštářek.
Po cca 15 minutách cesty usoudím, že se nikdo nedívá a je dostatečná tma na to, abych si pomocí svých kosmetických serepetiček sundala obličej. A jak si tak libuju, že jsem tuze nenápadná, z ničeho nic vedle mě Evulka zaňufá a prý: „Se můžeš odličovat klidně celou cestu, pěkně to voní.“ Cha. Se vsadím, že kdyby najednou rozsvítili, tak zapomene na vůni, zařve hrůzou a předčasně vystoupí zavřenými dveřmi. Ale ne… Evička je hodná. I kdybych se stala obětí přepadení a ustřelili mi půl ksichtu, tak bude pořád tvrdit, že mi to sluší. Což je od ní ohromně milé, když se to tak vezme a je to zároveň jeden z důvodů, proč bych se s ní vždycky rozdělila o poslední kousek čokolády.
Ačkoli jsem měla z cesty trochu hrůzu, dalo se to docela v pohodě přežít. Když všichni okolo spokojeně spali, mohla jsem se kochat výhledem na hvězdy a nechat si skrz iPod vymývat mozek tklivými tóny profláklých melodií. A když nad tím tak uvažuju, tak někdy vážně není na škodu, muset sedět na zadku a přemýšlet. Nikdo po vás nic nechce, nic vás neruší. Jen čučíte do tmy a třídíte bordel v hlavě. A do toho co tři hoďky zavelí Kaťuša (tak jsme překřtili naši supr průvodkyni Katku), že se máme jít vyvenčit, ať nikdo nezrobíme v buse loužičku, nebo něco horšího.
Pátek 14.9. … 6:30 h ráno
Jsme skoro v Benátkách. Ještě poslední zastávka na parkovišti, kde předvedu nedobrovolný striptýz Italům (přece se nebudu při převlékání fackovat v autobuse s ostatníma, když chci jít do sukně a trička, ne?). Navíc jako co by na mě krom růžových kytičkovaných kalhotek viděli, že. I když nebudu kecat – jsou fakt roztomilučké… A million girls would kill for them!
Pak už hurá počkat na loď, která nás dopraví přímo do centra Benátek. A jelikož loďka ještě chvilku meškala, neváhaly jsme s kamoškou vytasit kosmetické taštičky a zrobit si na ksichtíku něco, co nebude tak moc připomínat první den Halloweenu. A nechci slyšet žádné držkování. I snaha se cení, víme?
Celá cesta trvala asi půl hoďky, takže jsme si stihly užít parádní výhled, málem si vykloubit ruce, jak jsme usilovně mávaly na projíždějící mega loď a skoro zmrznout, protože takhle brzo ráno na moři… Fííí… naproti mě seděla holka jen v tílku, klepala se jak drahý pes a vedle ní její kluk v triku a bundě a ani to s ním nehlo. Gentleman jak stehno, fakt.
A pak mé oko konečně spočinulo na tolik vytouženém místě na světě. Na Benátkách. Tááááák dlouho jsem o tom snila a ještě dýl kecala. Už jsem se pomalu chystala, jak naradovaná vyběhnu z lodi a oslintám prvního Itala, co mi přeběhne přes cestu, se slovy „Dio mííío, sono in Venezia! Hallelujah!“ … no trochu mi to zkazil výstup z lodi jako takový. Představte si situaci – moře je po ránu ještě poměrně rozbouřené (neptejte se proč, prostě to tak je). Já jsem na lodi. Chci vystoupit. Bod A (loď) se kýve. Bod B (molo) se nehýbe. Styčný bod C (dřevěné prkno spojující bod A a B) se hýbe tak, že přemýšlím, jestli radši neomdlít a nenechat z lodi bod D (tedy mě) vynést v bezvědomí. Fakt jsem se docela bála. No chlapík s čokoládově hnědýma očima, co pomáhal všem přejít tím, že jim jako nabídl tlapku, aby se lidi nepotentovali strachy… mě lehce přesvědčil. A ne, nepřijela jsem do Itálie jen čumět na chlapy. Původně.
A ve městě? Lidi zlatí, co vám budu vykládat. Celý den jsem chodila s hlavou v oblacích. Resp. jsem nestačila zírat na všechny ty nádherné památky, zvonici, sloupy, mostky… Nakukovaly jsme do výkladů a obdivně ááááchaly nad nádhernýma maskama (které byly doopravdy všude!), obdivovaly jsme překrásné šperky, mžurkaly do sluníčka a u toho mlsaly zmrzlinu… Jako věděla bych, co s milionem na kontě a měsícem dovolené. Fakt jo.
Po poledni jsme usoudily, že by asi nebylo od věci si dát kafčo. Všichni opěvují italské kafe až do nebe a přeci neodjedem z Benátek s tím, že jsme na něco tak zásadního zapomněly! Po chvilce přemýšlení, ve které kavárně to zalomíme (A co tamta? Hej né, vypadají, že jsou moc ukecaní a já houby rozumím. A co třeba ta? Hmmmm, to by šlo.) jsme si našly vcelku útulné místečko. V mžiku jsme si každá vybraly mňamkoidně vypadající tuňákový sendvič a velké espresso, zacvakly jsme útratu a hodlaly se vyvalit k jednomu z prázdných stolečků, co v kavárně byly. Během pár vteřin k nám ale doběhl jeden z maníků co kofi vaří a začal cosi blekotat italsky. Po pár minutách jsme se rukama nohama přece jen domluvili, vo co go. Předpokládám, že 99% čtenářů tohle ví a já budu za trapku. Totiž: když si chcete v Itálii sednout v restauraci nebo kavárně ke stolku, platíte vyšší cenu. Většinou tak o 1€. Když dáte kafe/panáka/koláček tzv. „na stojáka“, vztahují se na vás nižší ceny uvedené na lístku. Naštěstí nás tu nikdo neznal, tudíž náš malý trapas upadl v zapomnění a my mohly v další restauraci už suverénně prohlásit, že chceme kafe „al tavola“. Pro příště teda.
Ještě co mě v Benátkách hodně pobavilo, tak gondoliéři. Vyhouply jsme se na zábradlí jednoho z mnoha mostů, co ve městě potkáte a pod kterým byl echt velký provoz gondol. A chlapíci, pravda, s máváním a úsměvy nešetřili. Z čehož jsme zas měly vánoce my dvě. Protože kolikrát v životě se vám podaří, že vás bude zvát gondoliér do loďky stylem „skoč z mostu, tě nějak chytím“, popř. vám začne hezky zpívat, že (což je samo o sobě pecka, poněvadž gondoliéři prý obecně nesnáší zpívání).
A i když jsem za ten den měla nožky ochozené až po kolena a únavou se mi pletly dohromady… přece jen se mi odtamtud vůůůbec, ale VŮŮŮBEC nechtělo. Benátky jsou nádherné město se skvělou romantickou atmosférou na každém kroku. A já se tam potřebuju brzo vrátit!
Navečer jsme doufaly, že odpadnem do moře a až se dostatečně vykoupem, necháme se vyplavit jak velryby na břeh… no lehce nám to zkazil silný vítr. Plavčík pobíhal pološílený po pláži a snažil se vyhánět kupšání_chtivé důchodce z vody. Tak jsme ho nechtěly stresovat ještě my. Namísto toho jsme se hodily do gala a vypravily se probádat noční život v Jesolo.
Malý tip – když smíchy hýkáte na celou restauraci a popisujete kamarádce váš největší trapas v životě, nebo něco podobného… ujistěte se, že ti dva sympatičtí kluci u vedlejšího stolu nejsou Češi… Stejně tak to zapomněla ošéfovat kamarádka, když na ně chvilku zírala a pak vcelku nahlas prohlásila: „Ty vole divaj, voni ty škeble fakt chtějí žrát! Bych se poblila!“
Sobota 15.9. ráno
Původně jsme si chtěly přivstat a jít ráno na pláž. No po včerejší noci, kdy jsme do sebe obrátily litr vína, byly nevyspalé z busu a navíc jsme měly v nohách asi stopadesátdevět kilometrů po Benátkách… jsme budíček ignorovaly a posunuly ho o hoďku…“Crrrrrr…“ „Evuli vstáváme…?“ „Serem na to…“ „Tak jo…“
Dnes nás čekal výlet do Verony a Padovy. Nutno podotkout, že tyhle dvě města mě ani zdaleka tak nenadchnuly, jak milé Benátky.
Ve Veroně vás zaujmou nádherné uličky, to ano. A taky luxusní obchůdky všude, kam se podíváte. Něco jako byste vedle sebe poskládali x Pařížských ulic v Praze. Akorát ve Veroně to není takový kýč. Mít bezedné konto, roztočím to ve Veroně. A taky stojí za návštěvu Aréna, kde se konají koncerty, popř. jiné kulturní události. Asi takhle – jsem na výšky docela zvyklá a nevadí mi. Ale jakmile jsem se vyšplhala až nahoru na ochoz Arény a chtěla si ji obejít dokola… ééééj, nebylo mi dobře ani trochu! Schod pod sebou jsem viděla třikrát (navíc byl z leštěného mramoru, což je super klouzací matroš pro balerínky). Velice rychle jsem si teda rozmyslela svou výškovou procházku a radši jsem srabácky sešplhala dolů.
No a pokud už jste ve Veroně, tak vás průvodce (stejně jako nás Kaťuša) určitě zavede i k Juliinu balkónu. To znáte, ne? Romeo a Julie. Leonardo DiCaprio a Claire Danes. „Ach Róóómeo, proč jsi Rómeo…“ Hele, jako nic moc. Přijdete k baráku, tam balkon, pod ním mraky lidí a všichni se chtějí fotit u sochy Julie a šahat jí přitom na prso. Je to prý tradice. Ale tak jooo… i tak krutému realistovi, jako jsem já, lehce zvlhlo oko, když si představil, jaká to musela být velká láska. I když jen fiktivní…
Odpoledne jsme se přesunuli do Padovy, kde měl náš výlet končit. Řeknu vám, v Padově teprv dostává slovní spojení „všichni svatí“ pravý význam. Co pár metrů potkáte stánek, nebo obchůdek s tolika křížkama a růžencema, že kdybyste je roztavili a hodili do sběru, bez problémů vyžijete do důchodu v přepychu, aniž byste hnuli prstem. A těch svíček všude! A šátků pro obnažené turistky, aby nepohoršovaly faráře! A modlících se lidí před svatým Antoníčkem! No, nevím. Bála jsem se čehokoli dotknout, abych se jednak nepopálila ohněm pekelným :-)
Večer už byl čas se nalodit a vrátit se směr Česká Republika. Šíleně rychle to uběhlo! Ale jsem hrozně ráda, že jsem výlet absolvovala. A jestli se do Benátek vrátím? Pcha. Otázka nezní „jestli“, ale KDY! :-)
Buďte první! Přidejte komentář