Itálie, Benátky 2013

Benátky 2013

Stará láska nerezaví, říká jedna provokativní hláška, na kterou mají alergii všichni, které čas od času popíchne osten žárlivosti vůči jejich drahým polovičkám. Já bych ovšem těchto pár slov použila ne pro mileneckou vášeň, ale pro svůj osobní pocit, který zažívám zas a znova, jakmile moje nožka spočine na půdě milovaných míst na zemi, kam se s láskou vracím. Na tenhle věčný plamínek v srdci nemá vliv zub času, únava, nálada nebo konkurence v podobě nově objevených rájů. Je tu pořád. Někdy se rozhoří jako dobře naložené kamínka, jindy plápolá jen polehoučku, aby zase počkal na tu pravou příležitost a dal najevo sílu, která se v něm ukrývá.

Jedno z míst, jimž připisuju právě takový význam, jsou Benátky. Krásné město plné romantických zákoutí, kudy se rádi touláte, ztrácíte se a znovu objevujete nové a nové pohledy, jaké vám při poslední návštěvě unikly. Někdy máte náladu bloumat uličkami s hlavou v oblacích a snít s otevřenýma očima, abyste si vzápětí málem nabili nos o maníka postávajícího na rohu, který vás se smíchem nasměruje zase na cestu. Jindy se usadíte na břehu moře a necháváte sluníčko, ať vás lechtá na tváři a pozorujete okolní dění, kterého jste součástí, ale zároveň jde úplně mimo vás. Nevím, kdy přesně se to stalo, že mi tohle město tak učarovalo. Nicméně od té doby ho považuju za jeden ze svých domovů, ačkoli jsem tam nikdy nestrávila ani jedinou noc… Zvláštní.

Nejspíš si ale dovedete představit tu radost, která se dostavila před několika dny, jakmile jsem zjistila, že od Benátek mě dělí jen několik hodin cesty lodí z Poreče přes moře. Nechat si ujít takovou příležitost? Ani omylem! Koupili jsme okamžitě lístky u Commodore Cruises a těšili se na výlet!

Benátky 2013

Benátky 2013

Benátky 2013

Benátky 2013

Brzy ráno jsme tedy s mým drahým nastoupili na loď směr italské břehy a vyrazili vstříc dobrodružství, které příjemně slunečný den sliboval. Trochu jsem měla obavu z mořské nemoci a podobných radostí, které považují ostřílení mořští vlci za legraci k popukání, zvlášť když to nemusí uklízet… Naštěstí se ale nic podobného nepřihodilo a my si tak mohli v klidu vychutnat plavbu po otevřeném moři. O několik hodin později jsme v dálce začali rozeznávat cíl naší ranní plavby. Benátky!

Je zvláštní pocit přijet do cizí země a zároveň mít dojem, že to tu už znáte. Suchou nohou jsme vystoupili až v přístavu Port of Venice, kde spolu s námi kotvilo několik velkých lodí. „Plující města“, tomu říkám. Působí totiž tak, že do nich lehce naskládáte x tisíc lidí včetně dvou generací rodinných příslušníků a dědictvím ze třetího kolena.

Kam vedly naše první kroky? Inu, na „rozcestí„. Náměstí svatého Marka, dóžecí palác, Kampanilu, Most Vzdechů a samozřejmě na Ponte di Rialto, který se stal mým tradičním cílem při každé návštěvě města. Je to jako navštívit staré známé a příbuzné. Víte, jak vypadají, víte kde bydlí, tušíte, jak se mají, ale na návštěvu se přesto těšíte a chcete je alespoň pozdravit.

Benátky 2013

Benátky 2013

Benátky 2013

Benátky 2013

Benátky 2013

Benátky 2013

Na otázku mého drahého chlapa „kam teď půjdeme“ jsem odpovídala jednoduše – tady třeba doleva, tady třeba doprava, co třeba tudy…? Je totiž supr si občas užívat ten pocit, že se ještě někde můžete ztratit, nebo zabloudit. Jakmile znáte nějaké město jako své boty a víte přesně, co bude následovat za rohem, zvědavost z neznámého začne mizet a vy se přistihnete, že město milujete pořád, ale zase trochu jinak. Jako byste nakoukli pod pokličku a mohli se na nové návštěvníky uculovat s myšlenkou, že víte víc, než oni.

Jedna z věcí, které mě nikdy nepřestanou na Benátkách fascinovat, je kouzlo okamžiku. Prchavé a neuchopitelné. Takové, které nejde vlastnit. Můžete si ho jen užít…

Stojím spolu s návštěvníky ze všech koutů světa na jednom z menších mostů, které slouží jako brána gondol, jež tudy proplouvají směr Canal Grande. V ruce zmrzlinu, v nohách tisíc mil a užívám si pohled na gondoliéry, sklánějící se pod nízkým průčelím mostku, kteří tudy vozí zvědavé návštěvníky a ukazují jim krásy Benátek z vodní hladiny. Zamžurkám do sluníčka a nechám rozpustit mlsku s kousky ovoce na jazyku.

V té chvíli uslyším z dálky zvláštní zvuk…

Všichni jako jeden muž otočíme hlavy k právě proplouvající gondole. Zatajíme dech. Na její přídi stojí dáma, která by svým nádherným hlasem hravě strčila do kapsy všechny operní pěvkyně světa. Její zpěv umocňují vysoké zdi okolních domů, které slouží jako úžasná kulisa celé té romantické scenérie a zároveň hlas tlumí vodní hladina, po které gondola neslyšně proplouvá. Lidé kolem utichnou úplně. Upadnutí byť jen špendlíku na zem by působilo jako výbuch granátu o ulici vedle. Cítím, jak mi na ruku stéká zmrzlina, ale nejsem schopná vnímat nic víc, než tu ženu, která právě pojala benátskou uličku jako soukromý koncertní sál. Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Uvědomuju si, že mi naskočila husí kůže a nechybělo málo, aby mi oči zvlhly dojetím. Celé představení trvá jen pár okamžiků. Minutu, možná dvě. Loď zajede za další roh a k nám se z dálky dostane už jen nadšený potlesk a výskání. Pohádkové kouzlo mizí. Lidé na mostě se rozchází, každý svým směrem. Jako kdyby se tu nikdy nic nestalo…

Benátky 2013

Benátky 2013

Benátky 2013

Benátky 2013

Benátky 2013

Začíná na mě jít nostalgie. Den tak strašně rychle ubíhá! Za chviličku už bude čas se znovu vydat na zpáteční cestu a zamávat Benátkám zase na nějakou dobu na rozloučenou…

Před tím vším ale ještě jedna malá radost! A to pravé italské kafíčko s mini sušenkou a chvilkovým odpočinkem na venkovní zahrádce. Co jiného na konec, než siesta pod slunečníkem, splynutí s davem a pozorování okolního cvrkotu se šálkem nádherně vonící kávy v ruce…?

Pak už byl ale opravdu čas vyrazit zpátky do reality.

Poslední kontrola v benátském přístavu už byla jen formalita. Stačilo půjčit svůj pas na chvíli dvojici policistek, zazubit se podle fotky v dokladech, projít pískacím rámem pokud možno za absence zvukových efektů, mávnout „letenkou“ na námořníka a hurá na loď.
Zběžně jsem omrkla nebe. Z dálky se valilo pár mráčků, které vypadaly všelijak. Rozhodla jsem se proto oželet vítr ve vlasech a vybrala si místo v přední části lodi, které mi dovolilo ještě na několik minut obdivovat azurové moře, které líně omývalo protější břehy ostrova Giudecca.

Benátky 2013

Benátky 2013

Sluníčko pomalu ztrácelo na síle a na mě se pomalu ale jistě začala podepisovat únava posledních dní. Přesto jsem ale neodolala, vytáhla foťák a ještě si zvěčnila výhled z lodi, než pro dnešek definitivně opustím moje milované město. Opět mu v duchu slibuju, že příště si toho povíme mnohem víc, než co jsme stihli za jednu uspěchanou tajnou schůzku mezi úzkými uličkami. Zavřu oči. Jsem doma. Nedokážu ten pocit vysvětlit. Ale užívám si ho, než mi poslední gondola, líně se pohupující na moři, zmizí z očí. Snažím se ještě v dálce zahlédnout kousek benátských břehů. Marně. Připadám si, jako bych si musela vybrat, kterou část sama sebe tu nechám a vrátím se pro ni zase příště…

Arrivederci amici!



13 thoughts on “Itálie, Benátky 2013

  1. To já jsem se v Benátkách šílenym způsobem ztratila. Jedna moje známá tam jela dokonce na večerní procházku, jenže se setmělo, a ona neměla už vůbec žádnou šanci najít správnou cestu. Vymotala se odsud až někdy nad ránem…
    Ale je to nádherný město, to zase jo :-)

  2. super popis, taky bych tam hned zase jela :)

    na těch ostrovech Murano a Burano jsme byli ještě se školou, a moc mě to nebavilo … takovej sklářskej skanzen (pro člověka z Čech tím pádem nic extra k podívání ;) se šíleně barevnejma domkama tomu nevkusnýmu sklu odpovídajícíma :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *