2014-03-23 18:30:06
Nikdy jsem neměla ráda levanduli. Přišla mi zvláštní. Zastaralá. Staromódní. Evokující zatuchlinu. Něco jako když na chatě objevíte starou babiččinu truhlici. A jste po dvaceti letech jste první, kdo ji otveřel. Vyvalí se na vás oblak prachu. Puch naftalínu. Pár mrtvých molů. A někde vzadu možná rozpadlá snítka levandulky…
Používat dřív kosmetiku s touhle vůní? Dobrovolně?! Museli byste mě nejdřív omráčit peckou mezi světla a naplácat to na mě v bezvědomí… Ale!
Stejně, jako jsem postupem času uznala, že nutně nemusím nosit cop alá vodotrysk uprostřed hlavy, sledovat Beverly Hills 90210 a nosit barevné boty na mega platformě…
Tak jsem přišla na to, že mi levandulová kosmetika vlastně děsně voní. A uklidňuje mě. Už mi neevokuje stařešinu a moly, kterým se rozpadly křídla na prach před padesáti lety.
Dnes za fialovou vůní vidím něco jiného. Voňavé asociace. Vzpomínky.
Lány droboučkých kvítků v jižní Francii. Provence. Dopolední květinový trh v Grasse. Mžurkání do sluníčka. Pouliční hudbu. Šumění větru v korunách stromů, vysoko nad hlavami… Klídek a pohodu. První ranní kafíčko, s láskou vařené. Procházky kolem moře…
A vím přesně, kdy se tenhle zlom udál…
V obchodě L’Occitane. Člověku, který má na starosti marketing, image a atmosféru prodejen, bych pravidelně vyplácela tučné prémie. Protože to bylo přesně, co mě uchvátilo a přitáhlo zpátky k fialové vůni, do které jsem se zamilovávala velice pomalu a po krůčkách. A o to větší sympatie k téhle kytce dneska chovám.
Nesmí jít ovšm o fejkovou umělotinu, ze které vám slezou nehty na nohách…Vůně, o které mluvím já, je ze začátku silná, pronikavá, ostrá. Obklopí vás. Pronikne až do morku kostí. Umí překvapit podobnou silou, jako kdyby na vás hodili deku vymáchanou v levandulové aviváži a u toho vám po hrbě skákal zajíček Azurit, který od posledně přibral 20 kg.
A pak najednou ticho. Klid. Šok mizí. A nastupuje spíš tušení vůně ve vzduchu. Znova zamžurkáte na oblohu. Sluníčko je na svém místě. Lidi kolem chodí dál. Jako kdyby se nic nestalo…
Přesně takhle na mě působí levandulové tělové mléko od Urtekram. Ze začátku síla. Pronikavý obláček vůně. A vzápětí zklidnění. Relax. Pohodička…
Paradoxně stejně jako vůně, i samotné mléko je taková směska zdání a šoků. V lahvičce působí dost hutně. Málem abyste se báli, jestli ho odtamtud vydolujete ven. Díky kolébkovému klapacímu víčku to jde ale v pohodě.
A pak?
Mléko na pokožce okamžitě „taje„. Mění se z hutného na tekuté, až vodové. Podobný pocit, jako roztírat na kůži gel. Nevím, k čemu bych to přirovnala. Alverde krémy jsou na tohohle drobka moc hutné, gelový mandlový krém od L’Occitane zase příliš „kluzký„. S oleji to nemá už vůbec nic společného.
Pro koho a kam se tedy hodí?
Máte-li, stejně jako já, slabost pro levanduli – budete chrochtat blahem.
Dáváte-li přednost tělovým mlékům před olejem nebo hutným krémem – budete taktéž spokojení. Mléko se dá používat i ráno, aniž byste museli čekat sto let, než se vstřebá.
Hodláte-li rozšířit svou sbírku kosmetiky o nějaký BIO kousek, který neprošel testováním na zvířatech a je zároveň Vegan – třikrát hurá pro Urtekram.
ALE! Máte-li extrémně vysušenou kůži, která lační po hektolitrech oleje… Asi bych hledala jinde.
Máte zkušenosti s kosmetikou Urterkam? :-)
Buďte první! Přidejte komentář