2014-04-30 17:59:47
Pani domácí: „Můžete vzít kocoura na očkování? Průkaz má v šuplíku a na veterinu je to kousek…“ Jako jo. Proč ne. Co by člověk pro kočiče neudělal. Navíc – sbalit kočku do stylové kostičkované kabele s okýnkama a přemístit ji ob jednu vesnici dál? Pchá! No problemo. Úkol pro žáčka první třídy základní školy.
V ordinaci otvírají ve 4, tak abysme se začali pomalu vypravovat… Otázka pěti minut. Obléct se, odchytit mňučící zviřátko, nacpat ho do tašky, nalodit se do auta a hurá pro injekci…
Cesta v pohodě, občasné tichučké „mňau“ bylo spíš takové roztomilé. Navíc kocourek celou cestu spořádaně ležel, jen párkrát se převalil na druhý bok. Pohoda jazz…
U doktora jsme zviřátko vysypali z tašky za vydatného chválení, kterak je děsně statečný a tak vůbec. Znáte to: „Ale bobišku pupišku ťuťuťuuuu, ty ši tak štatečňučký! Nejklášnější košiška na švětěééé! No anóóó!“ Schytal injekci, plknutí mastičky do oka (má ho trochu pokazené) a do huby krém proti hlístom, nebo kterého šlaka.
Kočič byl kupodivu hodný a moc neprotestoval. Ovšem jeho výraz nás měl varovat…
Rozhodně to nebyl vděčný pohled typu: vy jste moji nejmilejší pánečci, mám vás nejradši na světě… Podmračená mimika a temné zamručení naznačovalo spíš něco ve smyslu: to si spolu vyřídíme doma, parchanti…
Ale kdo by tomu věnoval pozornost, když máte radost, jak jste celou veterinární seanci zvládli v pohodě…
Naložíme se znovu do auta, tašku s micuškem hodím na klín a vzhůru k domovu. Tak si celá šťastná čučím z okna, kochám se okolníma zahradama, užívám si mžurkání do sluníčka a…
Kurva.
V klíně ucítím z ničeho nic rychle se rozlévající teplo.
Mrknu dolů a zařvu: „Kočič chčije!!!“ Chlap během setiny vteřiny vyhodnotí situaci a hodí smyka ke krajnici: „Mám zastavit?!“ „JO!!!!!“
Rozkopnu dveře a vyběhnu z auta. Rifle mokré, v ruce kabelu, ze které tečou kočičí chcanky a v obličeji zoufalý výraz člověka, kterému se právě kočič vysmívá skrz to látkové zamřížované okénko a mne si škodolibě packy…
Otočím kabelu tak, abych na toho zmetka viděla: „Ty mrňavý kočičí hajzle!! Tos udělal schválně!!“ Rozepnu kousek zipu na tašce a vyleju na silnici deci chcánek.
Rozložím si na sedadlo výtisk Blesku z minulého týdne, který jsme našli na zadním sedadle, usadím se na vypolstrované místečko a kabelu s kočkou dám pod nohy na gumový kobereček… Radši. Snažím se přitom nemyslet, jak mi vlhko na noze vypaluje kůži a že smrdím jak bezďák, se kterým vytřeli veřejné záchodky.
Bože…
No nic, jedem dál. Chlap mi tvrdí, že prý není nic smradlavějšího, než kočičí moč. Jo. Přesně to je věta, kterou jsem si vždycky přála slyšet od své drahé polovičky, zatímco zřetelně cítím, jak se mi na noze rozkládá látka riflí pod tím tekutým humusem… Na to namítám, že mnohem horší je, když se kočka posere. Že na to fakt nic nemá a možná je lepší se odstěhovat, než se snažit z baráku vytřít cosi podobného.
Ještě tu větu ani nedořeknu.
Podíváme se po sobě.
Já: „Cítíš to…?“ Chlap: „Ty myslíš, že…?!“ Já: „JO! ON SE POSRAL!!! DUPNI NA TO!!!“ Chlap: „Ale co policajti?!“ Já: „JEBAT! Ukážu jim tu posranou kočku a pustí nás bez pokuty!!!“
Kdyby to šlo, v mžiku máme z auta kabriolet, jak rychle otevíráme okýnka! Děcka… ten smrad jste nezažili…
Během chvilky mám žaludek až v krku a vystrčenou hlavu z okna jak pes! Přemýšlím, jestli budu zvracet, nebo se z té absurdní situace mám posrat taky. A kočič?! Ten nahodil škodolibý výraz a byl evidentně spokojený se svou pomstou! Tedy… do doby, než jsme vletěli do zatáčky, on to neustál a bokem přistál ve vlastních sračkách, které do kabele tak snaživě nakladl… To jsme ovšem zjistili až doma…
Cesta byla nekonečná… A fakt bych nevěřila, že červeně blikající železniční přejezd dokáže člověka přivést na hranici zoufalství a breku.
Dojeli jsme před barák.
Já vyběhla z auta jak kdyby mi za patama hořelo. Jen jsem stihla vřísknout, že letím pod sprchu a ať chlap vezme kočičáka klidně zahradní hadicí přímo v té jeho kabeli…
O půl hodiny později…
Už nesmrdím jak týden nečištěná kočičí bedýnka. Auto jsem vypucovala. Původní záměr spálit oblečení jsem si rozmyslela, a tak pračka testuje „pet program„. A chlap vykoupal kočku šamponem. Dvakrát. (pozn.: pet program a koupání kočky spolu nesouvisí. Vážně.)
A teď máme siestu. Všichni tři. Protože si ji jako FAKT zasloužíme…
Buďte první! Přidejte komentář