Pomsta prohnané kočičky…

Kočička
Vypadá neškodně, co…?

Pani domácí: „Můžete vzít kocoura na očkování? Průkaz má v šuplíku a na veterinu je to kousek…“ Jako jo. Proč ne. Co by člověk pro kočiče neudělal. Navíc – sbalit kočku do stylové kostičkované kabele s okýnkama a přemístit ji ob jednu vesnici dál? Pchá! No problemo. Úkol pro žáčka první třídy základní školy.

V ordinaci otvírají ve 4, tak abysme se začali pomalu vypravovat… Otázka pěti minut. Obléct se, odchytit mňučící zviřátko, nacpat ho do tašky, nalodit se do auta a hurá pro injekci…

Cesta v pohodě, občasné tichučké „mňau“ bylo spíš takové roztomilé. Navíc kocourek celou cestu spořádaně ležel, jen párkrát se převalil na druhý bok. Pohoda jazz…

U doktora jsme zviřátko vysypali z tašky za vydatného chválení, kterak je děsně statečný a tak vůbec. Znáte to: „Ale bobišku pupišku ťuťuťuuuu, ty ši tak štatečňučký! Nejklášnější košiška na švětěééé! No anóóó!“
Schytal injekci, plknutí mastičky do oka (má ho trochu pokazené) a do huby krém proti hlístom, nebo kterého šlaka.

Kočič byl kupodivu hodný a moc neprotestoval. Ovšem jeho výraz nás měl varovat

Rozhodně to nebyl vděčný pohled typu: vy jste moji nejmilejší pánečci, mám vás nejradši na světě… Podmračená mimika a temné zamručení naznačovalo spíš něco ve smyslu: to si spolu vyřídíme doma, parchanti…

Ale kdo by tomu věnoval pozornost, když máte radost, jak jste celou veterinární seanci zvládli v pohodě…

Naložíme se znovu do auta, tašku s micuškem hodím na klín a vzhůru k domovu. Tak si celá šťastná čučím z okna, kochám se okolníma zahradama, užívám si mžurkání do sluníčka a…

Kočička
Čučí mu to z očí…

Kurva.

V klíně ucítím z ničeho nic rychle se rozlévající teplo.

Mrknu dolů a zařvu: „Kočič chčije!!!“
Chlap během setiny vteřiny vyhodnotí situaci a hodí smyka ke krajnici: „Mám zastavit?!“
„JO!!!!!“

Rozkopnu dveře a vyběhnu z auta. Rifle mokré, v ruce kabelu, ze které tečou kočičí chcanky a v obličeji zoufalý výraz člověka, kterému se právě kočič vysmívá skrz to látkové zamřížované okénko a mne si škodolibě packy…

Otočím kabelu tak, abych na toho zmetka viděla: „Ty mrňavý kočičí hajzle!! Tos udělal schválně!!“
Rozepnu kousek zipu na tašce a vyleju na silnici deci chcánek.

Rozložím si na sedadlo výtisk Blesku z minulého týdne, který jsme našli na zadním sedadle, usadím se na vypolstrované místečko a kabelu s kočkou dám pod nohy na gumový kobereček… Radši. Snažím se přitom nemyslet, jak mi vlhko na noze vypaluje kůži a že smrdím jak bezďák, se kterým vytřeli veřejné záchodky.

Bože…

No nic, jedem dál. Chlap mi tvrdí, že prý není nic smradlavějšího, než kočičí moč. Jo. Přesně to je věta, kterou jsem si vždycky přála slyšet od své drahé polovičky, zatímco zřetelně cítím, jak se mi na noze rozkládá látka riflí pod tím tekutým humusem…
Na to namítám, že mnohem horší je, když se kočka posere. Že na to fakt nic nemá a možná je lepší se odstěhovat, než se snažit z baráku vytřít cosi podobného.

Ještě tu větu ani nedořeknu.

Podíváme se po sobě.

Já: „Cítíš to…?
Chlap: „Ty myslíš, že…?!“
Já: „JO! ON SE POSRAL!!! DUPNI NA TO!!!“
Chlap: „Ale co policajti?!“
Já: „JEBAT! Ukážu jim tu posranou kočku a pustí nás bez pokuty!!!“

Kdyby to šlo, v mžiku máme z auta kabriolet, jak rychle otevíráme okýnka! Děcka… ten smrad jste nezažili…

Během chvilky mám žaludek až v krku a vystrčenou hlavu z okna jak pes! Přemýšlím, jestli budu zvracet, nebo se z té absurdní situace mám posrat taky. A kočič?! Ten nahodil škodolibý výraz a byl evidentně spokojený se svou pomstou! Tedy… do doby, než jsme vletěli do zatáčky, on to neustál a bokem přistál ve vlastních sračkách, které do kabele tak snaživě nakladl… To jsme ovšem zjistili až doma…

Cesta byla nekonečná… A fakt bych nevěřila, že červeně blikající železniční přejezd dokáže člověka přivést na hranici zoufalství a breku.

Dojeli jsme před barák.

Já vyběhla z auta jak kdyby mi za patama hořelo. Jen jsem stihla vřísknout, že letím pod sprchu a ať chlap vezme kočičáka klidně zahradní hadicí přímo v té jeho kabeli…

O půl hodiny později…

Už nesmrdím jak týden nečištěná kočičí bedýnka. Auto jsem vypucovala. Původní záměr spálit oblečení jsem si rozmyslela, a tak pračka testuje „pet program„. A chlap vykoupal kočku šamponem. Dvakrát. (pozn.: pet program a koupání kočky spolu nesouvisí. Vážně.)

A teď máme siestu. Všichni tři. Protože si ji jako FAKT zasloužíme…

37 thoughts on “Pomsta prohnané kočičky…

  1. Tak jsem se zasmála, ale je fakt, že náš stařičký kocour se počůral pokaždé na cestě tam i zpět. Takže máme přepravky plastové a vždy ručníky na podložení do zásoby a pytel na ten pochcaný a párkrát tam i nadělil, to jsem rovnou vyhazovala po cestě do popelnice.:-) Ale u nás to tedy bylo stresem z cesty.:-(

    1. Ale chuďátko maluškaté! Jestli byl kocourek z cesty vždycky tak vystreslý, tak se mu ani nedivím! No náš kočič to udělal fakt z nasrání, že jsme vůbec dovolili veterináři na něj vztáhnout ruku a mastičkovat ho zvenčí i zevnitř :-) protože cestou tam byl fakt zlatý a skoro usnul, jen občas pomňoukl :-)
      A příště mu taky veznem podložku… super savou… nebo ho povezu rovnou v kýblu s deklíkem a udělám mu tam ďůrky na dýchání :-D
      Bebe

  2. :D :D :D Brečím smíchy
    Bože a ten jeho pohled, největší zvířecí pomsta všech dob. :)))
    Tohle mi naštěstí pes po očkování nedělá ( ten na mě „jenom“ vrčí, když ho na veterině chci hodit na stůl ), ale připomnělo mi to zážitek sousedky. Mají francouzskýho buldočka. Jako štěně v pohodě, ale když mu byl asi tak rok, tak byl na rodince asi zřejmě docela fixovanej a to, že ho nechali půl dne doma o samotě – děti ve škole, rodiče v práci – bral jako zradu největšího kalibru. Vyřešil to po svém. Během těch asi 8-mi hodin, co byl sám, jim rozhryzal boty, kytky, povlečení a ještě se jim vys*al do postele !!! :D

  3. haha, tak to nemá chybu :D:D:D. Naše kočky teda veterinu zvládají, ale kocour se jednou taky pomstil za to, že jsme adoptovali dalšího kočičáka, tím, že po..dělal koberec, taky chuťovka.. Naštěstí poprvé a naposledy, aspoň :D

  4. Hele, mě pochcal kocour zrovinka včera. Mám prohnanýho peršana, kterej nemá rád spoustu věcí. Třeba když ho nechci pustit ven (i když prší… nebo jsou zrovna tři ráno) nebo třeba když si dovolim na něj šáhnout. Jednou mě kousnul, když byl rozběsněnej, protože se sám šlehnul ocasem do oka. Nebo ho třeba brácha ze srandy šťouchnul do zad a utekl, kočičák se otočil, a jakožto první osobu, kterou uviděl se na mě s tesákama vrhnul. Ale vždycky, když vidim ten jeho čumák, tak mu všechny ty šrámy zase odpustim :D.

  5. Vždycky začnu číst s tím, že mě nic nepřekvapí… a ono jo… :D
    Dokud mi u pasáže s železničním přejezdem nedošlo, že bydlíme u přejezdu a naše kočka je občas docela vychcánek… :oX

  6. :D:D… Mně se jednou kocour posral cestou za rodičema (120 km) a to hned po výjezdu z Prahy, takže jsem přes hodinu jela „v jeho hovnech“ :D.. navíc měl proutěnou kukaň takže ta se pak luxusně vymývala :D

  7. Bebe, brečela jsem smíchy, když jsem tuhle story četla a můj muž taky, protože chtěl vědět, čemu se tak směju. Chápu, že tobě do smíchu ale nebylo. Kočič je reda pěkná potvora, ale to už kočky bývají. Navíc ten smrad si dokážu představit, takže policajti by vás nechali určitě jet.

  8. :D:D:D To jsou zážitky :D To já jsem na veterinu chodila i s fenkou, i s kočkama, ale naštěstí nikdo nebyl tak pomstychtivý :D Teda pokud nepočítám moji fenku, když byla štěně a když viděla, že otevírám oči ze spánku, okamžitě mi začala srát na koberec :D ale to nebylo z pomsty… teda doufám :D
    Ten kočič při koupání vypadá božsky :D:D:D

  9. Jo, to známe:) Kočičky se takhle rády mstí.. ta u rodičů se mi takhle vykálela před dveře poté co prošla kolem mámy a vítězoslavně jí počůrala nohu:) Počkala si prostě až na doma aby nám to bylo jasné:) To moje černá se ani tak nemstí jakože strašně ječí. V autě se to nedá vydržet. A vydrží to dlouho. Celých 360 km mezi Prahou a Ostravou… Veronika

  10. :D Keď ostal sám určite sa musel váľať od smiechu :D
    U nás to je skôr tak, že náš havo sa oduje a trucuje a kým sa mu poriadne a dlho nevtierame, že to bolo potrebné, že teraz bude zdravučký… Tak je ofučaný ako sme mu to mohli urobiť.

  11. :-D :-D :-D super story :-D naše kočka je postrach veterinářů – chodíme tam sice jenom jednou za rok, ale celý personál stanice ji bezpečně pozná : „dobrý den, tak který váš kočič má dnes problém? … aaa to je Jenny….“ a už couvají od přepravky :-D taky tu kočku tam nacpat je výkon. Musí být na to minimálně dva a když aspoň jeden z nich není chlap (k těm má větší respekt), tak chytáme v rukavicíc… :-D v takových chvíli si postesknu, že nejsem pejskař :-D

  12. Tak jsem se zasmála opravdu od srdce. :DD A to buďte ráda, že nemáte doma perskou kočku. To jsou ty nejpodlejší a povahou nejotřesnější kočky. Jsem milovnice koček, ale tohle byl opravdu rasový přešlap vedle. Zákeřnější kočky neznám, nic na mazlení a těch naschválů, a dokonce útočí i na malé děti.

  13. Good story :-) Mě se stalo něco podobného s mýma 2 britkama. Když byly ještě malé, byli jsme na veterině, kde je odčervovali také pastičkou. Jenže jednu z nich veterinářka nejspíš předávkovala, a ta se cestou domů nejen poblila :-) ale i potentovala :-) .. a už jsem říkala, že obě kočky byly v jedné přenosce? super cesta domů :-)

  14. Tak takhle jsem se dlouho nenasmala. Mas dar pekne psat a mela by jsi zkusit napsat i nejakou knizku.
    Jinak kocicak to mohl chudak mit z soku z ockovani. Kocky na to trpi a proto panuje mezi veterinari nazor, do kocek pichat co nejmene. Jinak my mame taky kocoura. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *