O mém jarním experimentování, kdy jsem doma stahovala sněhurkovsky černou na ledovou blond barvu, už jsem se párkrát zmiňovala. Nebyla moc sranda. Zvlášť po prvním odbarvení, kdy mi došlo, že s blonďatým cédéčkem lemovaným zářivě rezavou, která mi vznikla na vrcholku hlavy, mezi lidi prostě nemůžu.
Vlasy tehdy dostaly záhul. Pořádný. Myslím, že jsem jim v životě nic horšího neprovedla. Moje dvorní kadeřnice by ostatně mohla vyprávět, když mi z mého nově vzniklého krepatého roští pomocí keratinu tvořila zpátky něco, co připomíná normální vlasy…
Na svou obhajobu ale musím říct, že od té doby se o vlasy starám jak nikdy a hýčkám je jak vlastní. Denně je rozmazluju bylinnými vodičkami a toniky, vtírám do nich směsi BIO olejíčků, Číst dál
Kdybych si měla něco přát pokaždé, když mi padá vlas… měla bych už dávno krásnou vilu v Provence, Audi TT před barákem a většinový podíl v Lindt. A takovou tu chytrou mávací hůlku, se kterou stačí ukázat na pavúka a brouknout „avada kedavra„, aniž bych musela trapně házet pantoflem proti zdi a řvát u toho jak smyslů zbavená.
Znáte arganový olej? Moje první setkání s „marockým zlatem“ nebylo rozhodně v duchu lásky na první pohled. A už vůbec ne počuch… Pamatuju se, že jsem lahvičku poprvé otevřela a málem mě porazilo z onoho nezaměnitelného odéru dětského průjmu. Představa, že na sebe tohle naplácám byla stejně absurdní, jako že si o sobě přečtu v ranních novinách, jak jsem posledním dědicem pratetičky z dvacátého kolena, která mi odkazuje tři baráky v Monaku a mega výletní loď k tomu.
Chlap do mě ryl snad 14 dní v kuse, ať se nechám ostříhat na mikádo. Haha. A jako s těma kudrlinkama udělám co? Načešu si afro? Pfff. Celá nakřivo.