Zapírala jsem do posledního dechu ve snaze, vyvléknout se z přímých důkazů. Ale byla jsem přistižena při činu. Nebylo kam utéct. Poslední perníček v čokoládě, výmluvně se krčící v prázdné krabce mluvil za vše… Za zády se mi ozvalo nepřeslechnutelné: „Ty vole to snad není možný! Ona toho sežere jak zájezd Poláků a vypadá pořád stejně! To je nespravedlnost!“ Muhehe. A to ještě nikoho nenapadlo zjišťovat, kdo zamával se zásobama čoko trubiček. Znáte, ne? Takové křupavé a smotané – jak…