„Nezajedem si autem do Benátek?“„Jako jak? Teď?!“„Ne asi. V příštím životě. Jasně, že teď. Budem na Moravě. Tak to můžem rovnou protáhnout na jih.“ [uběhnou dvě vteřiny, během kterých se mi v hlavě odehraje něco jako „uvidím Benátky! BENÁTKY!!! Ááááá! Asi si učůrnu radostí! A budem tam spát! SPÁT! UááááÁÁÁÁÁÁ!!!“] Nahlas ovšem podotknu: „A vlastně proč ne. Kdy vyjíždíme?“ Vyjeli jsme ve středu v půl 5 ráno. Což se později ukázalo, jako ta nejlepší možná doba. Člověk je relativně odpočatý…