Mívala jsem kdysi každé nedělní dopoledne rituál. Napustila jsem si plnou vanu, obložila se kosmetikou a na dvě hoďky zapomněla na svět venku. A to doslova, poněvadž v té době byl chytrý telefon s internetem daleká hudba budoucnosti. Jediné, čím jsem se mohla zabavit, bylo škrabkání peelingem, pozorování působení pleťové masky a ležení ve vaně s ponořenými vlasy. Se zavřenýma očima jsem poslouchala prapodivné okolní zvuky skrz vodu. Bylo to zvláštně uklidňující. Jako kdybyste hacknuli systém a našli tajné dveře z Matrixu. Nebo vystoupili z vlaku a namísto dalších 24h na kolejích si dali pauzu v nádražní kavárničce u kafe a dortu.
Dlouho, předlouho jsem podobným způsobem nevypla mozek, ač jsem se o to snažila snad milionkrát. Nějak jsem zapomněla, jak na to a ne a ne se dostat do toho stavu „odplouvám na obláčku, nerušit„. Je na palici, když vám myšlenky víří hlavou jedna přes druhou a překřikují se jak trhovci mezi stánky na náměstí. Do toho vám cuká oko. Tepe spánek. Tlak v zátylku a nad očima připomíná utahující se obruč kolem hlavy. Číst dál »
