Občas jsme všichni mimo. Ale dneska mi nad sebou zůstal vyloženě rozum stát. Jdu si vařit snídani. Jakože ovesná kaše. Dám kastrolek na kamna. Po pěti minutách míchání vody s vločkama si uvědomím, že by možná nebylo od věci sporák i zapnout. Ok. Se stává. Otočím knoflíkem. Míchám dál. A postupně sleduju, jak začíná červenat zadní plotýnka, ačkoli snídani připravuju na přední. Dobře, i tohle se stane. Jsem se uklikla. Otočím teda vypínačem, který patří ke správné plotýnce. No nejsem já tak blbá, že ho cvaknu na druhou stranu a namísto 3. stupně kolečko pod kastrolkem „plápolá“ jen polomrtvým 0,5, na kterém by člověk pomalu i ruku udržel? No totální mimoň! Asi jsou dneska erekce na slunci, jinak Číst dál

Hned na úvod bych chtěla říct jednu věc. Fakt, že tu vcelku pravidelně dštím síru na svoje ďolíčkaté pozadí neznamená, že bych kvůli tomu skákala z mostu, případně si zalezla na dno skříně a pěstovala si světloplachost a mindrák jak vráta. Ani omylem. Jasně, že mě sere detail, kterak momentálně neobleču svoje nejmilovanější rifle a v těch, které mi ještě donedávna byly volné, tak mi vrže zadní šev při pokusu o dřep.

Ale! Než skončit s roztřesenýma rukama, tikem v oku a hladovým kručením v žaludku (to už tu taky bylo), tak se mnohem raději proběhnu po venku a s pohrdavým odfrknutím budu ignorovat městské MHD a čtyřkolé vozítko, které parkuje u baráku. Taky si vsugeruju, že když otevřu Číst dál