U spousty věcí v mém případě beze zbytku platí, že kovářova kobyla chodí bosa. Že mám papír z oděvní školy? Pchá. Mi nebrání v tom, abych oblečení, které zoufale volá po jehle a niti, křečkovala na spodu skříně třeba půl roku. Někdy i dýl. Ostuda… To samé ohledně knihovnické výšky. Letos ještě ani nemám průkazku do knihovny a počet svazků, které mi prošly rukama je tristní. Na mou obranu ale dodávám, že z omluvitelného důvodu – většinu beletrie jsem nahradila italskými  ...

Víte, kdy začínáte být opravdu staří? Ne v momentě, kdy nejste schopní pojmenovat 95% interpretů v rádiu. Ani tehdy, když si najdete prvních pět šedivých chlupů na hlavě. Ale ve chvíli, kdy jdete spát o pár hodin později než jindy a další den vám to zapaluje tak tragicky, že nemít v navigaci adresu baráku, pomalu ani netrefíte domů. Zrovna včera jsem si teorii, kterak je člověk ve vývinu do 25ti a pak už se začíná jen opotřebovávat a rozpadat, mohla ověřit v praxi. Povětšinou se sunu do  ...

Kočičí člen naší rodiny na mě klasicky před osmou ranní řve, že má hlad a jestli s tím okamžitě něco neudělám, zubní tetování na kotníku bude můj nejmenší problém. To nechcete. Kočič je přeci jen šelma. A sakra nebezpečná. Skáče ze zálohy a tasí drápy, když to nejmíň čekáte. A já jsem srab. Radši udělám, co mu na očích vidím. Nechci žádné problémy. Zvlášť ne v dobu, kdy ještě nejsem schopná se účinně bránit a teprve na půl oka mžurkám do nového dne. A tak mu dám vybrat kapsičku – do  ...