Když jsem si na letošním Biostylu měla možnost pořádně prohlédnout nabízený sortiment Sóley a Purity Herbs, moje kosmetické srdéčko plesalo. Víte dobře, že miluju tyhle značky „s příběhem“ a užívám si fakt, když za kelímkem krému vidím třeba konkrétního člověka a ne jen továrnu a balírnu kdesi v Tramtárii. Ač mě, jakožto kosmetickému maniakovi by mohlo být teoreticky jedno, kdo za mou pleťovou maskou nebo tělovým mazáním stojí, hlavně že to funguje – není tomu tak.
Konkrétně u Purity Herbs mám prostě zafixované, že značka začínala na „zázračném krému“, který pomohl malému klučíkovi od rozsáhlého ekzému. A zakladatelům (André Raes a Ásta Kristín Sýrusdóttir) to přišlo natolik super, že se pustili do výroby další kosmetiky, kterou začali v lékárně Číst dál
Marně přemýšlím, kdy mě poprvé napadlo, že bych mohla místo pleťového krému sáhnout po oleji. Nejsem schopná to datovat do puntíku přesně, nicméně jsem si jistá, že s tím měla co dělat Luc. V živých barvách vidím, jak jsem kdysi nevěřícně zírala na její dokonale vyhlazenou pleť a jen tak (nenápadně!) mimo řečí se ptala, jak to do prkvančic dělá?! A ona nadhodila slovní spojení „ricinový olej„. Rici-co? Ještě ten samý den jsme to vzaly kolem obchodu a já si domů odnášela lahvičku riciňáku s pocitem, že mi právě bylo sděleno tajemství, vedle něhož vypadá archiv FBI jak snůška banálních drbů.
Víte, jak nakrknout kočiče a totálně si to u něj pohnojit? V jeden den mu hoďte pelíšek do pračky a zároveň mu jen tak mezi řečí sdělte, že jeho nejoblíbenější granule došly a vy jste mu pořídili jiné… podobné. A pak si natáhněte kuchyňský budík na 5 minut. Víc života vám stejně nezbývá…
Jak mě se dneska do té zimy nechtělo! Jen co jsem ráno rozlepila oči a jukla na teploměr, měla jsem chuť si přetáhnout deku přes hlavu a chrupkat minimálně do doby, než počasí usoudí, že těch blbostí stačilo a vrátí teploty zpátky ke dvacítce! Jeden a půl stupně?! Jste tam nahoře všichni normální?!
Jestli si myslíte, že vám dám s pleťovými maskami na nějakou chvíli pokoj – tak na to zapomeňte :-) Dneska se opět přesuneme na Island a podíváme se, čím je sopka Eyjafjallajökull zvláštní, mimo to, že čas od času připravuje perné chvilky pilotům a leteckým společnostem. Věděli jste, že o víkendu to bylo přesně pět let, kdy se sopka rozhodla, že prsknout popel do atmosféry bude bomba nápad a děsná sranda? Vsadím se, že těm lidem, kteří zbytečně čekali na letištích po celé Evropě, to už tak vtipné nepřišlo… :-)
Téma (d)epilace ve mě evokuje jednu epizodu South Parku… Konkrétně tu s názvem „Scott Tenorman musí zemřít“. Eric Cartman si to přivalí na tříkolce na zastávku busu, kde čekají Kyle, Stan a Kenny. A začne se jim posmívat, že jako první z party dospěl v chlapa. V 10ti letech. Ostatní nechápou, samozřejmě. Z Cartmana vypadne, že je to proto, že má jako první z nich chlupy! Načež z něj ti tři začnou páčit, co to jako kecá za kraviny. Cartman hmátne do kapsy a vítězoslavně vytáhne trs chlupů. Ostatní na něj čučí jako zjara a ptají se, co to sakra má být. „Moje chlupy!„, na to Eric, „mám je od Scotta Tenormana! Nechal mi je za 10 
Už jsem vám někdy říkala, s jakou přesností můžu předpovídat počasí? Třeba taková výraznější bouřka po dlouhé době mě bez pardonu vyřadí z provozu. Den předtím, než oblohu protne první blesk, s barákem zatřepe hrom a z nebe se spustí liány vody, mám chuť mlátit hlavou do zdi. Je to ten typ bolesti, kdy jste skálopevně přesvědčeni, že vám kolem hlavy někdo utahuje železnou obruč. A vzadu do temene podle všeho buší dvacet permoníků a vy ty parchanty ani nemůžete odehnat, protože každý prudší pohyb tepání uvnitř hlavy znásobí asi dvacetkrát a vám u toho výlezají oči z důlků. Fakt bomba.
Možná jsem to už někde zmiňovala, možná ne. Se značkou Uriage jsem se poprvé setkala u mamky v koupelně. Pořídila si tehdy celou sadu krémů včetně jedné velké láhve 